J A R O
Nejdřív jsem nechtěla psát vůbec nic. Jen sem hodit pár fotek a nazdar.
Ale pak se mi stala dost pitomá věc, tak proč se o ní nepodělit.
Bydlíme teď na vesnici, takže vyjdu z baráku a za pět minut se procházím polema a loukama. Což je skvělý nejenom proto, že miluju přírodu, ale konečně ty moje hafany nevenčím v ulicích mezi barákama a štěkajícíma psama.
Jde totiž o to, že maličkej zvládá chůzi bez vodítka a přivolání skvěle, ale ten velkej prostě občas venku vypne mozek a pokud pro něj nevymyslim zábavu, a nechám ho jen tak se venčit, přestane mě vnímat.
Takže teď konečně máme prostor učit na procházce chůzi na volno a přivolání.
A co se teda stalo?
Všechno nám šlo krásně. Nosím s sebou na procházku jeho oblíbenou hračku a plno dobrůtek, takže cvičíme stylem, že když zvládne jít chvilku sám, bez vodítka a přijde na povel, čeká ho skvělá odměna. Nějakou dobu jsem to s ním zkoušela po chviličkách, pokaždý supr výsledek, vždycky přiběhl hned na první zavolání a díky bohu, že jsme nepotkali žádný zvíře. Ani pitomýho motýlka, nebo včelu. To je totiž přesně ten moment, kdy můj pes vpíná a začne bláznit.
Asi po 50 metrech, kdy šel opět na vodítku, jsme se ocitli na hranici mezi polem a loukou. Představila jsem si, jakou bych měla já radost být psem, kdybych se tady mohla proběhnout. "Tak ukaž, já tě zas na chvíli pustim." A přesně v tom okamžiku, kdy jsem odepnula vodítko, z vysoký trávy asi půl metru od nás vyletěl pták. A mě zdřevěněly nohy. Ten můj trouba samozřejmě vypnul mozek, přestal mě vnímat, vypálil za ptákem a Míšo řvi si jak chceš.
Mě už v tu chvíli začaly lítat hlavou designy létáčků a inzerátů, že se nám ztratil pes. Ještě asi půl minuty jsem se na něj snažila volat, ale dost marně. Hon na ptáka byl rozhodně větší zábava než nějaký "Ke mně".
Hafan byl už asi 100 metrů ode mě, když mi cvaklo. Když se rozběhnu za ním, bude ještě víc utíkat a myslet si, že si hrajeme. A tak jsem začala utíkat na druhou stranu. Voilá, léčka zabrala. Mikko se asi zděsil, že mu uteču i s hračkou, nechal ptáka ptákem a přiběhl ke mě. Připla jsem mu vodítko a nastal další problém. "Doprčic, kde je zas ten malej?" Volám na něj. Nic. Rozhlížim se. Nic. Volám znova. A najednou se z tý vysoký trávy na louce vynořila malá, černá, chlupatá koule. Holt mám fakt malýho psa, že se mi ztratil i v trávě. :D Nakonec z tý trávy teda doskákal k nám a šli jsme dál. Příběh končí happyendem. A já mám teď na chvíli od výletů do přírody radši pauzičku.
A tohle je třeba pro ty, co se do přírody jen tak nedostanou, a přírodu jim připomínají jen květináče za oknem. :)
Tak esteze vsetko dobre dopadlo :), inak velmi pekne fotky :)
OdpovědětVymazatLIFE IN PICTURES BY LU
Krásné fotky tu máš! :))
OdpovědětVymazat:D Příhody se psy jsou hotové :D, já tak rozvířila zase našeho jezevčíka. Chodím s ní navolno hned, jak vyjdeme z města, ale taky se bojím, že jak něco potkáme, tak budu čekat a volat babičce, od které dostanu vynadané, že su blbá :D a pak se bude jen sedět a doufat, že se pes vrátí ke mně, nebo domů. :D Ale většinou je to tak, že si drží svoje tempo, daleko ode mě, ale jak jí zmizím z dohledu, tak doletí s dupotem slona. :D No a já se tak jednou rozeběhla i s ní... a už se nezastavila. :D:D Když na mě čekala, já za ní udýchaná dolezla, věděla, že budu nadávat a už přikrčená čekala, co bude. :D
Držím palce, ať to s těmi psíky jde líp a líp. :D