Co s (ne)šikovnýma rukama?

Ahoj!
Asi po sto letech, znova.

Tak nějak mi tohle už delší dobu chybělo. Tohle prázdný okno, který můžu celý popsat. Ten prostor, kam můžu házet všechny ty svý debilní nápady, myšlenkový pochody, všelijaký výtvory a hlavně ty fotky.

Určitě to znáte, takovej ten shon, do kterýho se občas člověk dostane, a najednou nějak nejde se z něj dostat. Tak přesně to teď postihlo mě.
Hypotéka, běhání po papírech, povýšení v práci, doma to taky nebylo zrovna růžový, nová pozice, samej stres.
Na nějakou dobu jsem se tim nechala tak pohltit. Nevěděla jsem, jak z toho ven, a ani jsem nehledala žádný řešení. Prostě jsem se sebou nechala takhle "vláčet", že jsem úplně zapomněla dělat to, co mě baví. Za celý léto jsem nafotila jeden fesťák a psy na zahradě - a tím to končí.

Co mě ale dokázalo aspoň trochu udržet v klidu, bylo jakýkoliv tvoření. Ty svoje špatný nálady jsem se snažila ventilovat tím, že jsem zaměstnávala hlavu a hlavně ruce.
Přes to léto jsem zjistila, že ty moje ruce asi nebudou tak nešikovný. Pustila jsem se do věcí, který jsem měla už dlouho v hlavě, a ne a ne je zrealizovat.. Nikdy jsem si doma moc nekreslila, nikdy jsem nic extra netvořila. Proto mě celkem překvapilo, že to, co mi vznikalo pod rukama, bylo lepší, než jsem si představovala.




Byla to pěkná pakárna, co vám budu povídat. Prkýnka jsem si nejdřív musela nechat nařezat, pak je natřít a spojit je v celek. Pár sprostých slov padlo. Jenže pak přišly na řadu hřebíčky. No a to byl konec.
Nadávala jsem na sebe, jak můžu mít tak pitomý nápady. Na psy, že mi neustále překáží. Znova na sebe, že se tim kladívkem prostě dokonale trefim do prstů, zatimco hřebík si poklidně odpočívá, a myslim si, že umět mluvit, tak se mi dokonale vysměje.
No, když jsem skončila svůj boj s kladivem a hřebíkama, myslela jsem, že mám vyhráno. Haha. Ani zdaleka ne. Na řadu přišel provázek, a tim jsem na nějakou chvíli byla plně rozhodnutá, že už se nikdy do ničeho nepustim!
Provázek jsem se snažila obmotávat kolem hřebíčků. Jenže to prostě asi nebyly zrovna kámoši. Provázek furt slejzal, utíkal, a ať jsem se ho snažila jakkoliv držet naplej, stejně mě vždycky převezl.
Ale co, můžu se poplácat po rameni. Dílo bylo dokonáno. Vyhrála jsem!
(Ale ne na dlouho - Asi za 14 dní jsem v tomhle stylu dělala i svatební dar. Kterej byl asi dvakrát větší a 328x horší.)


No, ani kulový. Výplet toho kruhu mi trval tak dvě hodiny, než jsem sakra přišla na to, jak to udělat. Opět mi provázek všude utíkal, nedržel napnutej. No prostě já a provázek asi nikdy bff nebudeme.
Následný namotání stužek už bylo menší zlo. Přilepení peříček zas větší, protože s lepidlem se taky nekamarádim, takže peříčka držely spíš na mě, než na lapači.
Každopádně nějak to dopadlo a s výsledkem byla dotyčná spokojená.



Máte doma spoustu prázdných zavařovaček, nebo jakejchkoliv jinejch skleněnejch nádob? Jo, já taky. A abych jich náhodou neměla málo, mamka mi jich ještě pár přivezla. :))
Každopádně to množství už mě v kuchyni dost deptalo, všude to překáželo. Tak jsem se jedno nudný odpoledne rozhodla, že je nějak zužitkuju. Aha, ale co s nima. V pokoji na mě nečekal nikdo jiný, než provázek. :)) Tak jsem prostě začala motat. A čmárat.
Pár takhle nazdobených sklenic jsem rozdala, pár si jich nechala a v novém pro ně musim najít vhodný místo.


Kdo je tak nějak mýho věku, určitě si pamatuje ty tisíckrát propíchaný kalhoty spínacím špendlíkem. Tyhle náramky byly totiž velkej hit. A kdo je nepletl, jakoby nežil. Tyhle náramky a bužírky. Jo, to byly časy. :D
A jelikož jsem v těch svých náladách našla spoustu bavlnek, zkusila jsem zas něco umotat.
No a na konec kdo jiný, než můj oblíbený provázek. ;D  ... Moc nemusim všechny ty blýskavý věci, a tak jsem si chtěla vytvořit náramek. Něco jinýho. Něco jednoduchýho. Něco přírodního.
No. a to je výsledek. :)