ODVÁŽLIVCŮM ŠTĚSTÍ PŘEJE

Čauves. (:

chci se ohlásit, že jsem neumřela, a ani tenhle blog. A že nás to v nejbližší době určitě ani nepotká.
Jenom se mnou moc nekomunikovala technika. Opět.
Pracovala jsem na novym designu a když už to vypadalo, že to bude hotový, prostě se mi noťas nekamarádil s internetem a tak to celý zabralo větší chvíli než jsem čekala.
No a taky byly na programu i jiný věci.

A jaký?

Kdo tu moje výplody čte už delší dobu, mohl si dost dobře všimnout, že moje hlavní koníčky jsou focení a hudba. Předevšim hudební fesťáky.
A mě se povedlo tyhle dvě věci spojit. Neuvěřitelný! Aspoň pro mě.

UPOZORNĚNÍ! Následující odstavce budou plný optimismu a  keců, takže koho to netankuje, může to rovnou zavřít. A já se vůbec nebudu divit. Články plný pozitivních a motivačních výplodů jsem taky vždycky nesnášela. Dokud mě nepotkalo tohle.

Možná se vám chci jen pochlubit, možná mám takovou radost, že jí chci rozhodit i mezi vás a možná vás chci taky trochu nabudit. :)
Už v loňskym roce jsem na festivalu Rock for People slintala z toho, že bych jednou chtěla fotit takovýhle akce. Akce venku, kde je hudba, víc i míň slavný lidi, opilý lidi, aktivity pro ty opilý lidi, soutěže a atrakce. Zamilovala jsem se do všech těch lidí s foťákama, který stojí pod stageí a ty slavný hvězdy s neuvěřitelnym hlasem mají na dosah ruky. A taky se všude dostanou, vlezou vám pomalu i do jídla, motají se okolo vás, když jste nějak vtipně oblečený, nebo právě skáčete kvůli osmi gigový flešce na skákacim míči s pivem v ruce a nebo jste právě vyšlápli rozteklou zmrzku, narazili si zadek a vycmrndali na sebe půlku čínskejch nudlí. V normálnim životě by vás lidi přinejmenšim vyfakovali, že proč je jako fotíte. Ale na fesťácích se na vás usmějou, hodí vtipnej ksicht a pokud jsou toho schopný, tak vám i zapózujou.
A prostě jsem se minulý léto zařekla, že tohle si jednou splnim! Že budu fotit velký hudební festivaly!
Ale ke splnění jsem potřebovala získat akreditaci. Ale akreditaci vám nikdo nedá, pokud neděláte pro magazín, nebo sami nepíšete čtenej hudební blog.. Jenže rozjíždět svůj vlastní hudební magazín? Pff, tak na to nemáš holka. Sotva si dokážeš měsíc v kuse psát do diáře. Natož psát třeba denně články do hudebního magazínu. Haha. Tak nic, máš po prd*li.

No ale víte co? Trvalo to jen rok! Jen jedinej rok. A stalo se.

Začalo to tím, že jsem hned po RfP koukala po menších fesťácích, kam by mě s foťákem pustili i bez akreditace. A tak jsem si hned v červenci tak trochu splnila můj sen a fotila na Jatka festu. Teď zpětně absolutně nechápu, jak se mi tohle mohlo povést. Já s foťákem sotva vylezla z baráku a vytáhnout ho před lidma? No to byla moje noční můra. Ale nějaký to pivo udělalo svoje a lidi mě nezajímali. Bavilo mě to, ale nebylo to ono. Já chtěla víc.
No a pak jsem tomu celý rok nevěnovala žádnou pozornost. (Což neni uplně příkladný chovaní, jak si jít za svým snem, haha.)
Jednoho večera na začátku června tohohle roku jsem brouzdala po netu. Napadlo mě zkusit vyhledat inzeráty, kde by hudební magazíny nabízely rozšíření týmu. Překvapivě nikde nic.
Ale já jsem holka zvídavá a prošmejdila jsem ten večer snad každej hudební magazín a portál nabízející práci. Vida, snaha se vyplatila, inzerát nalezen. Ale cože?! On je už víc jak půl roku starej? Sakra! No nic.. No, stejně to zkusim.. Sesmolila jsem teda email, přihodila pár ukázkovejch fotek z Jatkafestu a vložila i odkaz na blog. (Kdyby byl někdo náhodou aktivista a chtěl si mě proklepnout.)

Nooo, tady to ale teprv začalo. Email se mi vrátil, že prej adresa neexistuje. COOOOŽE?!! To musí bejt znamení. Asi se na to vykašlu. Prostě nebudu fotit. Kašlu na to, fakt.
Začal se ve mě odehrávat vnitřní boj. Pfff, stejně na to nemám, fakt na to prdim.. Když ale já bych to fakt chtěla dělat.. No jo, ale techniku na to taky nemám.. Ale zase nějak začít musim.. Hah, už vidim všechny ty týpky s teleobjektivama, jak se tam tomu mýmu kanónku smějou.. Ale na ostatní se přece můžu vykašlat, oni taky nějak začínali..
No a tohle trvalo tak hodinu, možná dvě. Pak následovala další půlhodinka znovuodesílání emailu, kterej se mi ale jakousi záhadou pořád vracel. No ikdyž záhada to moc nebyla. Slečna, který jsem posílala email, už v redakci nedělala, tudíž email byl neplatnej. Takže teď už jen stačilo najít tu novou a kontakt na ni. Voila, po pěti minutách mám vyhráno a můj prst nenápadně krouží nad Enterem. Odeslat, neodeslat, odeslat, neodeslat? Nemít v tu chvíli vedle sebe Hermionu se strojem času, věšteckou kouli a přítele na telefonu, asi by tam ten prst kroužil ještě zejtra.

Email jsem překvapivě odeslala a odpověď přišla během chvilky. Že prej zkouknou fotky i blog a ozvou se. A že ikdyž byl inzerát půl roku starej, ozvala jsem se právě ve chvíli, kdy chtěli vyvěsit novej.
No tak to je gól.

Další den se mi slečna ozvala, že mě berou. No nemusim asi vůbec říkat, že jsem se štěstím málem počůrala. Haha. Ještě ten den jsme si vyměnili fejsbuky a začali si dopisovat víc.
Bylo zrovna asi 10 dní před Rock for People, na který jsem už měla koupený lístek. Najednou z ní vypadlo, že na RfP nemaj žádnýho fotografa, ale na akreditaci už je asi pozdě. Neva, prej se mě tam stejně pokusí dotlačit.

JAKOŽE COŽE?!

Dámy a pánové, rok po tom, co jsem o tom snila.. 6 dní před samotným festivalem mi bylo oznámeno, že tam jedu fotit! Zbejvalo jen narychlo prodat lístek, nabít baterku, vyčistit paměťovku, sbalit spacák, nabarvit vlasy a tradá!

Asi nemusim zdůrazňovat, jak moc velkou euforii jsem v tu chvíli prožívala. Prostě přesně rok po tom, co jsem se opilá procházela po RfP a řekla si, že jednou tam budu fotit, jsem fakt chodila opilá po areále a fotila.