To si takhle jdete na procházku a v dálce vidíte psa. Jelikož žiju na vesnici, toulavý pes asi pro místní není žádná novinka. Jenže mě to nedalo.
Čekala jsem, jestli zpozarohu nevyjde páníček, ale bohužel. Fenka nás za chvilku zmerčila a přiběhla k nám. Měla pěkných pár přisátých klíšťat a byla dost žíznivá. Za to ale byla pěkně mazlivá, okamžitě se začala lísat a slintat. Když jsem si byla jistější, že mě něchce sníst, zkusila jsem pohledat známku. Taky nic. Nejdřív jsem zkusila, jestli mě nezavede domů. Ale taky nic. Tak jsme zkusili, jestli půjde s náma a vzali jsme ji k nám na zahradu. Vyzkoušeli jsme sílu Facebooku a přidali pár příspěvků. Mezitím jsem ji dala vodu, vyndala klíšťata a vzala foťák. Majitel se pak ozval celkem rychle, ale že prý je v práci, že slečna ráda zrdhá, tak jestli si jí tam ještě chvíli necháme...

No, co vám budu povídat. Rychle se u nás zabydlela, na zahradě našla kost mýho psa a suveréně si jí šla zahrabat. :D Ale vracet se mi jí nechtělo. Tak mám aspoň pár fotek na památku. :)

Fešanda, co? :) Co vy a (cizí) psi? Kdybyste nějakýho našli, volali byste alespoň PČR, nebo si ho nevšímali?

Já pro ně dýchám. Teda.. upřímně... Z pavouků mám pořád ještě dost velký psycho, ale už jsem se alespoň posunula od "Mikko (můj pes), vem si!" k tomu, že pavouka něčim naberu a hodně neopatrně a se smrtí v očích ho vyhodim z okna. I to je ale pokrok prostě.


Už párkrát jste mohli na mým instagramu shlídnout nějaký ty záchrany. Pár ptáčků, pár koťat a dokonce i vyčerpaný včely. (:D) Jo, pfff, říkáte si. Ale takový včely, ty jsou sakra užitečný!

K jádru pudla.. Za poslední rok se moje pomoc zvířatům rozšířila. Chodím pomáhat do útulku a díky tomu, že pracuju v obchodě, kde (bohužel) často vyhazujeme potraviny (i ty zvířecí), vozím tyhle věci "na vyhození" právě buď do útulku, nebo do záchranných stanic. Určitou dobu si tyhle potraviny od nás odebírala místní zoo, ale jelikož denně vyhazujeme i čerstvé potraviny, hezky se to podělí - čerstvé do zoo, konzervy atd. útulkáčům. :)

Další věcí je to moje tvoření.. Kdo už u mě na blogu někdy byl, mohl si všimnout, že jsem objevila nemožné a to, že na některý věci nejsem až takový poleno. Začala jsem tvořit, hodně pro svý okolí, ale sem tam i pro absolutně cizí lidi, u kterých si pořád lámu hlavu, kde na mě narazili. Z "vydělaných" peněz jsem tak nakoupila další věci do útulku.

A můj poslední počin? Uspořádala jsem na osobním facebooku aukci. Prostě jsem jen tak z nudy něco vytvořila a pak se mi to doma tak tři měsíce válelo. Přemýšlela jsem, jak nejlíp z toho "vytvořit" ještě něco dalšího. A protože bych byla sakra špatnej podnikatel, jelikož si neumím stanovit cenu toho, co tvořím, a bojím se říct si víc, udělala jsem z toho prostě aukci. Ať si každej sám řekne, kolik za to dá = kolik já dám na pomoc zvířatům. Ale z čeho jsem si sedla na zadek?
Aukci jsem spustila v pondělí v 8 večer. Už asi v 10 bylo na těch věcech dohromady asi 1500,-.. Jakože cože? Neuvěřitelný.
Každopádně za věci se vybralo celkem 2100,-. Z čehož jsem si stovku nechala a zbytek věnovala do záchranný stanice "Pro psí duši", kterou spravuje paní Martina. Prosím, najděte si pět vteřin a dejte jí lajk na stránce stanice - ODKAZ ZDE . Zaslouží si to. Já vím, že takových, jako je ona, je hodně. Každý z takových lidí si zaslouží pozornost a pochvalu. Paní Martina se ale stará většinou o nemocné a nebo handicapované pejsky.  V její péči je třeba Feitik, už ve třech měsících ho nejspíš srazil vlak, ale je možné, že mu to někdo udělal schválně, každopádně ho našli s otevřenou zlomeninou. Aby ho zachránili, jednu nožku mu museli amputovat, o druhou zadní bojovali a nakonec ji zachránili. Feitik je tedy trochu bázlivý, ale jen ze začátku. Jakmile ve vás má větší jistotu, je to mazel. :)  Pak tu máme jednoho velkýho šéfa se střevníma potížema, jednu nahluchlou stařenku, která si ale ráda s ostatníma zaštěká, ikdyž neví proč a na co a další "zubožené" pejsky a kočičky. Proto jsem se rozhodla věnovat peníze právě jí, protože starost o taková zvířata je samozřejmě finančně náročnější, než starost o zdravá zvířata.

A co vy a láska ke zvířatům? Máte doma nějakého mazlíčka? :)

Je to víc než rok zpátky, co se tady naposled objevila nějaká moje aktivita. Články nepřibejvaly ani v konceptech, ale ani v mojí hlavě. Na svět internetu a vlastně tak trochu i na ten svět okolo jsem zanevřela. Nechápala jsem, proč jsem vlastně kdy začínala psát, nebo fotit... Důvod byl naprosto jednoduchej.. Potkaly mě v životě dost nepříjemný situace. Situace, do kterých se dřív nebo pozdějc dostane asi každej z nás a každej se s tím vypořádává tak nějak po svým. Ve zkratce to bylo úmrtí v rodině, poměrně blízký osoby, kterou jsem navíc pár let neviděla. A rozpad osmiletýho vztahu. Během jednoho měsíce. V takovejch chvílích si člověk uvědomí, jak moc je křehkej, jak moc některý věci bolí, jak některý věci prostě vrátit nejde a jak moc je člověk v tomhle bemocnej.

Všechno se zas ale snad v lepší obrací, já po roce pomalu sbírám síly i náladu, a tak jsem si řekla, co se nevrátit i ke starým zálibám. Tak jsem tu teď s článkem o týdnu stráveném v sousedním Slovensku - mém srdečním místě. ♥

První zastávka byla v Senci, konkrétně v kempu Slnečné jazerá, kam mě naši brávali už jako malou holku. Na tohle místo mám spoustu vzpomínek, jezdili jsme tam s bratrancem a sestřenkama, ještě jako malý děcka. Teda...Já byla děcko a oni puberťáci.. Teď už tam byli se svýma ženama/manželama a dětma. Ale co se divim, naposled jsem tam byla v tom roce, kdy od Ega vyšla písnička Žijeme len raz. Tenhle letní hit jsem  tenrkát za to léto slyšela tak bambilionkrát. Víte proč? Páč ho Egáč natáčel přesně na tomhle místě. Takže vám říkám, hrálo to tam ze všech stran, ze všech barů, hospod, rychlých občerstvení, rádií, zpívaly si to tam snad i ryby ve vodě.. To léto se z toho stala místní hymna, nebo co..
Vrátit se tam bylo úžasný. Moc se tam toho nezměnilo, takže to tam vypadalo přesně tak, jak jsem si to pamatovala. ♥ Spousta restaurací, skoro žádný suvenýry, nekonečný koupání, pivo, na každym kroku varená kukurica, včetně jedný malý starý babičky, která je snad nesmrtelná. A na konci areálu jeden malej karavan s trdelníkama. Čas se tam teda uplně nezastavil, proběhly tam nějaký rekonstrukce, ale kromě toho tam mezi restauracema přibylo jedno vmáčknutý místo, který fungovalo jako bar, kde jste si mohli v klidu vychutnat nějakej ten drink. Zároveň vás ale vedle u okýnka praštila do nosu neskutečná vůně. Shisha bar. Na výběr asi z dvaceti různejch příchutí tabáku, který jste mohli i libovolně míchat. Skvělý místo. Hudba, drinky, vodnice a výhled na vodu. Kdybych tam byla tejden, každej večer by patřil právě tomuhle místu. Ten večer, co jsme tam byli naposled, bylo i karaoke.
V tu dobu byly na Slovensku třicítky, teplota šla dolů až k večeru, ale stejně.. Pro pobyt u vody teda naprosto ideální počasí.
No, jenže pak přišel Grape a nám to horko začalo připadat jako naše smrt. No co, aspoň jsme se vrátili opálení. :)) Každopádně když to vezmu ve zkratce - počasí smrtelný, jídlo výborný, lidi milý a teplý (jako fakt jsem nikdy tolik homosexuálních párů na fesťáku nepotkala), pivo studený a nálada skvělá. ♥ Byla to pecka a já u toho díky magazínu MonsterMusic byla s foťákem. Měli jsme rozjednaný tři rozhovory - Tove Lo - ta nás ale odmítla hned, The Kooks - ti se v pátek zacpali v dopravní zácpě, takže nás nestihli, a Superorganism - s kterýma nám rozhovor překazila bouřka. Takže jsme odjeli s prázdnou, ale poučený, že s celebritama to fakt neni sranda. A s počasím taky ne.
Jediný, na co bych měla připomínku, je organizace. Ale ta se prostě na tak velikým festivalu asi nedá dotáhnout k úplný dokonalosti. S redaktorem jsme prostě nepřišli na to, kde je press centrum (kam si obvykle chodí novináři vyhledávat informace, postovat články, fotografové upravovat a postovat fotoreporty). A tak jsme se oba omylem (naším i sekuriťáků) první den vyskytovali kdesi v backstage mezi kapelama.. :D

Ale jinak to bylo boží.
Přidávám malou ochutnávku fotek a kdo by chtěl, přidám i odkazy
Reportáž z celýho Grape
Fotoreport 1. den
Fotoreport 2. den

Black Honey
Welshly Arms
Tom Grennan
The Kooks
The Kooks
Medial Banana ♥
Medial Banana
The Vaccines

A co vaše vzpomínky na léto? :) 

Jak jsem nedávno psala v článku - vegan? PROČ proboha? - přehazuju se na trochu jinou stravu, a to veganskou. Nemám žádný zdravotní problém, který by mě k tomu nutil. Ale čim víc vidím videí, čim víc čtu článků, tím víc jsem si připadala jak naprostej odpad, že jsem se kdy snížila k tomu jíst zvířata. Já, velkej milovník zvířat. Nikdy mi to nebylo blbý.
Nejsem ještě zdaleka na konci, občas ulítnu. A to ne kvůli chuti, ale ze zvyku. Nedávno jsme byli na oslavě a já si prostě automaticky vzala chlebíček. S vlašákem a šunkou, samozřejmě. Než mi došlo, co to jim, už jsem ho měla v sobě.
Vyčítám si to, ale uklidňuju se tím, že se zlepšuju. Dělám pokroky a to je důležitý.

Každopádně jak je obecně známo, vegani žerou jenom trávu a kamení. A i když nepíšu žádnej takzvanej foodblog, rozhodla jsem se sem občas hodit na nějaký to kamení recept. Tak nějak pro inspiraci. :) (Když se mi to povede, samozřejmě.)

Poslední dobou jsem si zamilovala jednu věc - kukuřízek. Má to simulovat obyčejnej kuřecí řízek a já teda nevim, jak ostatním, ale když se to obalí a osmaží, mě to ten kuřecí řízek fakt připomíná.

Jenže mě v ledničce už zbyl jen jeden kousek, a z toho prostě řízek nechceš. To by sis ho ani neužil.
Zároveň jsem měla v lednici plno takovejch těch zbytků, co se tam každou chvíli nastřádaj.
Volba teda padla na tortilly.

A jak tohle "kamení" uvařit?
Prvně jsem si nakrájela kukuřízek na kostičky. Okořenila dle chuťových buněk - já přidala trochu soli, pepře a vyválela to v koření přímo na tortilly. A protože se mi v lednici válel i zbytek chilli tofu, udělala jsem s nim přesně to samý. Pak to obojí kydla na rozpálenou pánev s kapkou oleje a šmrdlala tam s tím tak cca 10 minut, prostě dokud to nebylo dostatečně "mrtvý".
Na řadu přišel dresing.
Jelikož mě moje "tchýně" naučila dávat do tortill wasabi dresing, kterej se skládal z wasabi pasty a majolky, udělala jsem ho uplně stejně, jen tu majolku jsem přidala rostlinnou.

A co teď?

Nahřeješ si tortillu, napatláš jí wasabi dresingem, nahážeš tam zeleninu, co najdeš v ledničce (u mě to byl mix salátů, trošku mrkve a mix sterilovaný kukuřice, hrášku a papriky - která se ale asi styděla se fotit), a na to prcneš zabitej kukuřízek s tofu.
Nakonec to nemotorně zamotáš, půlka ti z toho vypadne, zkusíš to tam nasoukat zpátky a pak sežereš čtyři naráz. :)

Upozorňuju, že tohle kamení je žrádlo jak nikdy. :))





Že jsme se rozhodli koupit dům jste se mohli dočíst v minulym článku. - http://bemichelles.blogspot.com/2018/01/jak-jsme-koupili-dum-1.html

Že to nebylo uplně jednoduchý se dozvíte ve všech dalších článcích.

A v tomhle?
V tomhle se dozvíte, jak jsme si to málem rozmysleli.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Minulý článek jsem končila takovým cizím slovíčkem. Teda... Alespoň pro mě bylo cizí. Ono je totiž důležitý, že nás v těch školách učí logaritmy a oxymoróny a počítat příklady bez čísel. ALE! Jak si vypočítat daně, jak si zažádat o hypotéku, nebo třeba co to je podělaná insolvence - to už tak důležitý neni. Zřejmě.

Takže, co je to insolvence? I když to tak zní, tak to není ani sprostý slovo, ani žádný zaklínadlo.
Mohla bych vám sem nakopírovat celou tu definici z Googlu, která je určitě velmi moudrá, ale mě toho třeba moc neřekla.
A tak mě nenapadlo nic jinýho, než zavolat tý naší poradkyni, aniž bych se nejdřív zamyslela nad tím, jestli teď nebudu za blbce, že neznám tak důležitou věc.

Hned jsem na ní vyhrkla, že jsme si teda už jeden baráček vyhlídli, ale že je u toho napsaný prodej v insolvenčním řízení, a co to jako znamená, a jestli má cenu ten baráček vůbec vidět, natož ho kupovat, a co nám jeho koupí může hrozit.

Paní J. mi všechno polopatě vysvětlila, (díkybohu jak pro debílky).
Takže s insolvencí se to teda má tak:
Člověk si naseká dluhy. Většinou se pak ty dluhy snaží splatit tím, že si na ně vezme půjčku. A co většinou přijde pak? Správně, další dluhy. Ztrácí nad svýma dluhama kontrolu, nedokáže je splácet, a nebo taky jednoduše nechce. Taková situace má různý řešení a jedním z nich je osobní bankrot (oddlužení).
To byl "náš" případ. Majitel domu na sebe vyhlásil osobní bankrot. Takový člověk pak nemusí splatit celou dlužnou částku. Ale aby mohl splatit alespoň část svých dluhů, jeho majetek se dostane do insolvenčního řízení a nabídne se k prodeji.
Majetek se pak prodává lehce pod cenou, ale protože všechno má svý mínusy, tak i tohle si žádá menší oběť. Prodej v insolvenci je totiž běh na delší trať, než běžná koupě nemovitosti. A kromě toho, že to časově trvý dýl, je s tím taky větší papírování a občas jsou problémy s majiteli nemovitosti, jelikož jsou vlastně nucený prodat svojí střechu nad hlavou a kolikrát se s nima fakt těžko spolupracuje. Dost často se taky stává, že se z nemovitosti prostě nehnou. A i když už je třeba nemovitost oficiálně vaše, nemůžete je jen tak vyhodit na ulici. A zase se to táhne.
(https://www.pexels.com/photo/u-s-dollar-bills-pin-down-on-the-ground-164474/)
Další den jsme teda volali makléřce, že máme o dům zájem, a že bysme chtěli uskutečnit prohlídku. Paní se na chvíli odmlčela a pak řekla, že to bude muset domluvit s majiteli, ale že prohlídka určitě bude.

O pár dní později stále nic. Žádný hovor, žádná sms, žádný email. Prostě nic.
Tak zvedám telefon zase já a volám makléřce. Z její strany se ozývalo takový to zdlouhavý "Nooooo,..." a "hmmmmm" a já už byla smířená s tím, že barák nebude. Začalo se totiž dít přesně to, o čem mluvila paní J.
Majitelka domu schválně nebrala telefon, a když ho zvedla, nedokázala říct přesný datum a čas, kdy by svolila k prohlídce domu.

Naštěstí v insolvenčnim řízení hraje roli ještě jedna větší postavička a tou je insolvenční správce, který za dlužníky operuje. Podepisuje za ně smlouvy, jedná s realitkou a s kupujícími a má v pravomoci i to, vyřadit dlužníky z insolvence, pokud nebudou spolupracovat. A tím jim zatnout tipec a vlastně jim znemožnit, aby se z těch dluhů nějak snadnějc vyhrabali.
Díky bohu si na ně správce dupnul a během pár dní jsme se na dům jeli podívat.

Na prohlídku jsme samozřejmě nejeli sami, protože stavbám prd rozumíme. Je dobrý si taky připravit spoustu otázek a snažit se na ně získat odpovědi, ideálně se o nich přesvědčit na vlastní oči. Majitelé toho totiž sami od sebe moc nenamluví, když jim najednou v baráku šmejdí cizí lidi, co je "chtějí vystrnadit z baráku."

Když jsme dorazili na místo, makléřka na nás už čekala před domem. Pár prohlídek jsme už předtím absolvovali, takže jsme věděli, jak taková prohlídka vypadá. Jenže nic z toho nebyly domy v insolvenci, takže tahle samozřejmě vypadala uplně jinak.. (Jak jsem řekla, majitelka domu toho zrovna sama od sebe moc nenamluvila, ale odpovědi na naše otázky jsme naštěstí dostali.)
Po prohlídce domu jsme se vydali na zahradu. Ta byla krásná, udržovaná, s gařáží, krásnou pergolou, krbem a udírnou. Všude byly stromky, keře, kytky a klid. Nádhera.

Byl červenec 2017, my zavolali makléřce, že to berem. Během pár dnů jsme podepsali rezervační smlouvu, složili rezervační poplatek a teď se to mohlo rozjet.
(Photo by rawpixel.com from Pexels)
No, ale ono se to začlo spíš loudat.. 
V dalším článku shrnu všechny ty schůzky a papírování, co jsme museli oběhat. Všechny ty nervy, který jsme ztratili. Všechny ty kapky potu, co z nás tekly. A všechny ty nadávky, co nám běžely hlavou..

Protože vědět tohle dopředu, asi bych se na to z vysoka vyprdla.


Tak tohle je asi ta nejčastější otázka, kterou teď slyším z každý strany.

A proč?

Rozhodla jsem se totiž malými krůčky posunout svůj život trochu dál. Abych v něm viděla větší smysl, měla z něj větší radost, a byla na sebe zas o něco pyšnější. Vždycky jsem totiž byla vášnivej masožrout a mlíkožrout. Propečenej steak s hranolkama, kuře s křupavou kůrčičkou, grilovanej hermelín... To bylo moje.
Ale tak nějak mi došlo, že není jídlo jako jídlo...

CHCI PŘESTAT JÍST/PÍT ŽIVOČIŠNÝ PRODUKTY.

Ale proč, proboha?
(Zdroj: https://www.pexels.com/photo/nature-animal-agriculture-cow-36347/)
...Takovýhle otázky, co mi teď moje okolí pokládá, mě ještě víc pokoply k tomu se nad tím znova zamyslet, jestli to vlastně chci fakt udělat.

CHCI.

Víte co. Já byla odmalička vychovávaná s láskou ke zvířatům. Ale to asi každej z nás. Na zvířátka jsme už jako malý caparti museli bejt "nyny" a "nebacat". Spousta z nás doma i nějaký to zvířátko měla, ze srdce jsme ho milovali a nikdy bysme mu neublížili. Nedejbože ho třeba snědli, že jo. Pamatuju si taky, že mě naši přesvědčovali, ať tomu králíčkovi nedávám jméno, protože pak mi bude líto ho sníst. A taky že jo, tenkrát jsem Káju fakt nesnědla.
Ale.. zároveň jsme (dovolim si říct) většina byla vychovaná stylem, že maso je dobrý a jsme po něm silný, že mlíko dává kravička, co se pase na louce, slepička ze sebe ty vajíčka vyprdne taky jen tak pro radost, a že Pribiňáček je povinná svačinka každý den. Šlo to k nám ze všech stran. Od rodičů, od učitelů a dokonce i v těch dětských knížkách se na nás to prasátko usmívalo, jakoby vlastně bylo vděčný za to, že nám pak může naplnit žaludky.
Už jako dětem nám prostě přišlo normální jíst zvířata.

Dokonce i teď, když jsem dospělá, jsem prostě jen tak bloumala obchodem a maso brala jen jako "věc" v regálu.
Věc zabalená v plastu, ze který uvařim dobrý jídlo.
Věc, která když se zkazí, tak jí prostě vyhodím do koše. Stejně jako blbej rohlík nebo banán. Prostě si to koupim a sním.
Ízy pízy, ne?

No jo, jenže ono to tak "ízy" vlastně vůbec neni...
(Zdroj: http://subvencije.rs/vesti/spisak-klanica-koje-otkupljuju-tovljenike-za-robne-rezerve-i-procedura/)
První zlom u mě nastal ve chvíli, kdy jsem dost často chodila kolem psího útulku. Sama doma dva hafany mám a bylo mi každýho jednoho psa v tom útulku tolik líto. Když spustili ten svůj smutnej štěkot, bylo mi kolikrát fakt do pláče. Takovýho neštěstí na jednom místě.
Ale víte co?
Pak mi došlo, že ty psi sice žijou nějakou chvíli v kotci, ale při troše štěstí se pak dostanou do milující rodinky, kde stráví zbytek života. A pokud ne, stejně mají jedno takový malý štěstí.
Žijou.
Víte, kolik zvířat takový štěstí nemá?
Já vám to povim. No... Vlastně nepovim. Já vám to ukážu. Nebo spíš vy si to ukažte sami.
Schválně.

Jděte se teď projít do obchodu.
Vidite tu uličku plnou masa? Všechny ty zvířata zabalený v plastovym obalu? Když se na to tak člověk zadívá, vidí tak 200 kuřecích křidýlek a stehýnek. Vzhledem k tomu, že všichni víme, kolik stehýnek má kuře, dokážem si spočítat, kolik je tohle mrtvejch kuřat.
Ulička masa ale neni všechno.
Teď běžte do uličky s mléčnejma produktama. Větší obchody těch uliček mají dokonce několik, protože se jim ty kvanta mléčnejch produktů do jedný prostě nevejdou.
Všechny ty sýry, jogurty, smetany, kefíry, vajíčka, pomázanky a lučiny - všechno to v sobě más kus mrtvýho zvířete. To zvíře neni samozřejmě mrtvý, když dává mlíko. Jen se k tomu pomalu blíží.
Ale to pořád není všechno. Teď zahněte do uličky se sladkostma. (Skoro) všechny ty čokoládový a máslový sušenky, oplatky, čokolády, perníky a bonbony. A ano, i ve slanejch dobrotách se toho najde dost. Teď si ještě odskočte k pečivu a mrkněte na složení svých oblíbených koblih a muffinů.
A pak zamiřte do oddělení drogerie. Možná vám to nepřijde, ale tohle je další ulička hrůzy. Spoustu všech těch mýdel, šamponů, krémů a barev na vlasy bylo testovaných na zvířatech. Víte jak to vypadá? Asi takhle. Zkuste si na tohle třeba vzpomenout, až si příště půjdete koupit tu Niveu v akci.
Výsledek obrázku pro testování na zvířatech
(Zdroj:http://slideplayer.cz/slide/3214805/)
Dokonce i v mraženým jídle najdeme spoustu zvířat.
I v produktech, kde byste živočišnou látku nečekali, se naprosto zbytečně najde bílek, mlíko, nebo třeba éčka živočišnýho původu. Proč? Sakra proč? 

A teď si dejte chviličku. Zkuste si uvědomit, že ted stojíte jen v jednom jediným obchodě ve vašem městě.
Kolik takových obchodů vaše město má? Kolik má vaše město fastfoodů, kaváren, řeznictví, drogerií a vietnamských krámků?
Navíc přichází léto a všude se teď vyrojí zmrzlinový stánky...

Nepřijde vám to trochu přehnaný? Zbytečný? Jak moc jsme vlastně závislý na pojídání zvířat. Přitom.. Kolik z nás při pohledu na živý zvíře říká, že by mu nedokázalo ublížit? Tak jaktože, když nám to někdo naservíruje až pod nos, nemáme s tím jediný problém?

(A kde teda v krámě koupíme něco, co nijak nezapříčinilo utrpení zvířete? Schválně, zkuste to příště v obchodě omrknout. :))

Začala jsem teda ze svýho jídelníčku pomalu vyřazovat všechno, čím bych měla na svědomí tuhle hrůzu. A čim víc si teď do práce nosim trochu "jiný" jídla (který ale vlastně nejsou skoro vůbec jiný), tím víc slyším argumentů od všech okolo. Přijde mi směšný, že jakmile se člověk začne snažit nedívat se jen na sebe, najednou je pro ostatní ten divnej. Nesu si k obědu smaženej kukuřízek místo klasickýho řízku a hned se na mě sesypou, že co to zas je, a proč teď jim tak zdravě. (Přitom je ten kukuřízek smaženej a mám k němu hranolky. Aha...)

A jaký jsou ty nejčastější argumenty, proč ty zvířata vlastně nemám přestat jíst?

1, Ale ty zvířata jsou na to zvyklý./Ale ty zvířata nic jinýho nepoznali, tak jim to nevadí.
Víte co, vy si taky zvyknete jíst svoje vlastní výkaly, když vám nic jinýho nezbyde. Ale dobrovolně byste se do toho prostě nepustili.
Stejně tak to prase. Kdyby si mohlo vybrat, rochnilo by se někde v bahně, pak by si šlo vyhrabat v hlíně sváču, pak by se vyvalilo na sluníčko a takhle celej den pořád dokola. Ne?
(Zdroj: https://michiko280.wordpress.com/2008/06/07/a-moment-for-the-pigs/)

2, Prosimtě, a jak může krávě ubližovat, že jí bereš mlíko? 
Tisková zpráva - Kampaň Bílé minus informuje o stinné stránce mléčného průmyslu
(Zdroj:http://bileminus.cz/pribehy-inspirace/tiskova-zprava-kampan-bile-minus-informuje-o-stinne-strance-mlecneho-prumyslu)
Tak s tímle se setkávám furt. Pořád mi někdo hučí do hlavy, že teda ať přestanu jíst maso, ale proč stop mléčným produktům? Jak tohle jako může tý krávě vadit?
Upřímně, ženský, jak by se vám líbilo, kdyby vás na celej život zavřeli do nějaký smradlavý haly bez trávy a bez sluníčka? Jedli byste z koryta a šlapali ve svých vlastních výkalech. Celej život by vás někdo oplodňoval, aniž byste to chtěli. Pak byste nosily svoje mimčo v břiše. Pak ho porodily, ale hned by vám ho odebrali. Jako matka byste si tohle pěkně protrpěla. Vysávali by z vás to mlíko, který bylo určený pro vaše mimčo, ale místo toho teď poputuje do všelijakejch nádrží a nakonec do tetrapaku, aby z něj lidská mamina mohla udělat kakao svýmu dítěti, nebo si ho nalila do kafe.
No a pak znova. A znova. A znova. Dokud by vám stačily síly. A pak, když už byste byla celá vyždímaná, za sebou měla bambiliardu dětí, který byste vůbec neviděla, by vás pověsili hlavou dolů a rozemleli do hambáče.
A život těch vašich dětí? Kráva - na mlíko a pak na jatka, bejček - výkrm a na jatka. Nemluvě o převozech. Viděli jste Zelenou míli? Ta ulička smrti ke křeslu... Tak podobně jdou ta zvířata do vozu, kde se mačkaj, nalepený jedno na druhý, jsou vyděšený a mají strach. Když dorazí na místo, zas ulička smrti, která už ale fakt tou smrtí končí. Ale to jsme odbočili.
Zvířata při transportu na jatka zakoušejí neskutečné utrpení.
(Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/transport_dobytek_jatka20080212.html)
(A malý info pro ty, co si třeba doteď myslí, že mlíko dává kráva jen z toho, že se pase (ano, i tací se najdou), tak fakt neee. Kráva má mlíko stejně jako každá ženská. Jen s mimčem!) :))

Takže ano, chci přestat s mléčnejma produktama. A to proto, že ten průmysl je snad daleko větší horor, než průmysl masnej.

3, Vždyť by ty zvířata pak byly přemnožený, kdybysme je nejedli.
Ale no tak... Ta zvířata se tak vehementně nemnoží sama přece. To my je produkujem a množíme. Pro svojí vlastní potřebu. Protože máme hlad a chuť.
Takže, jakže? Kdybysme je přestali uměle množit, byli by přemnožený? Fakt?
Battery Cages
(Zdroj: https://imgur.com/r/besteurope/Fwu9M)

4, Maso člověk potřebuje
Tohle je bod, u kterýho by se daleko zaseknout a hodiny se o něm hádat. Ano, maso obsahuje pro nás důležitý látky.
ALE, člověk už je dokáže nahradit a získat z jiných zdrojů. Víte, že spousta vrcholových sportovců jsou vegani? :)

5, Když mě to chutná
A to je problém. Jsme prostě líný. Líný něco změnit. Zvykli jsme si na něco a nechceme o to přijít.
Ale vo co, že kdybyste od mala pili mandlový, nebo kokosový mlíko (který je mimochodem tisíckrát lepší a uděláte si ho i doma), po tom kravskym byste ani nečmuchli! :)
(Zdroj: https://i.pinimg.com/originals/22/32/64/223264842b7c62c22eaa6f4cd59e1939.jpg)
Zatím jsem ve fázi, kdy maso sním jednou za dva týdny. Kravský mlíko jsem neměla asi dva měsíce. Mléčnej jogurt jsem neviděla asi tři měsíce. Vajíčko naposledy na štedrý den.
Cítím se fajn, nic mi nechybí. :)
Držte mi palce, prosím, ať tuhle svojí cestu dotáhnu do konce.
(Photo by Leah Kelley from Pexels)
Pokud jste dočetli až sem, DĚKUJU! Děkuju, že posloucháte, a že nezavíráte oči. ♥
Tímhle článkem rozhodně nechci nikoho nutit, nebo přesvědčit, aby změnil stravu. Každopádně pokud vás tenhle článek třeba trochu nahlodal k tomu, zamyslet se nad svojí stravou, a třeba se vydat podobnou cestou, určitě do toho nemusíte skočit po hlavě. :)
Zkuste třeba nejdřív přestat podporovat všechny ty jatky, mlíčný farmy a podobně. Vajíčka berte domácí, maso od farmářů. I tahle změna je krok dopředu. :) No, a když pak párkrát vyměníte řízek za kukuřízek, míchaný vajíčka za míchaný "tofujíčka" a do kafe si nalijete mandlový mlíko, budete se po jídle cítit daleko líp. :)
A kdo by se bál, že přijde o všechny ty dobroty, co doteď jedl, tak se bát nemusí. Vegani už povýšili na jinej level, než kdysi. I vegan si teď může dát grilovanej "hermelín", nebo svíčkovou se šesti! :))

Kdyby se ke mě chtěl někdo přidat, vítám ho s otevřenou náručí. Protože ve dvou se to lépe táhne! :)

A zároveň bych vás chtěla pozvat k sobě na Facebook, kam kromě mnou vyfocených fotek sdílím i různá videa - od roztomilých domácích mazlíčků, po to, jak nechutně se se zvířatama jedná - to abych se ještě víc utvrdila v tom, proč tohle všechno dělám.



Jsme sice v procesu stěhování, teda teď už spíš všelijakýho předělávání, rekonstruování, a čančání, ale já si stejně neodpustím najít si tu chvíli zase vyzkoušet něco novýho a u něčeho novýho se poranit.

A co to bylo tentokrát?

To jsem si takhle jednou kráčela po Lidlu - jakože po Lidlu já kráčim ráda, je to tam supr - no, a jak tak čučim, najednou mě praštilo do očí jakýsi "udělátko" na vypalování do dřeva. Jen za dvě stovky.
No. Tak jsem ho vzala.

Doma rozbalím krabičku. Vypadne na mě pytlíček s asi milionem nástavců.
"Radši si pilně přečtu návod - jinak zas něco udělám blbě. Ježiši to je dlouhý, zkusim youtube. Ježiši, to je taky dlouhý... prdim, prostě tam dám nástavec a dám to do zásuvky."

Tak jo, nástavec nasazen, strčim to do zásuvky. Jenže pak si moje bystrý oko všimlo, že se ten nástavec trošku kinklá. Takhle to asi bejt nemá - tak to utáhnu. "Jauvajs, doprdele!" Jo, koho by napadlo, že když už je to v tý zásuvce, že to bude horký..

Ale tolik k mýmu velmi příjemnýmu seznámení s vypalovačkou, ze kterýho mi zbyla příjemná vzpomínka na můj pálící se prst. Nakonec jsem se dobabrala až na samotný konec a tady teda malá ukázka toho, co se mi s vypalovačkou povedlo stvořit. :)

Celkem se to v mém okolí chytlo, tak pak přišla prkýnka i na přání. :))





Nápad koupit si vlastní bydlení nás v hlavě lechtal už nějakou tu dobu. Jsme spolu dlouho, jsme spolu rádi, máme dva milovaný čtyřnohý caparty a navíc, máme cpát peníze někomu jako nájem, nebo ty peníze budeme každej měsíc posílat do vlastního?
Tak.
To byl první krok. 
Teď ještě určit jestli byt, nebo dům. Jsme dva, byt by nám přece bohatě stačil. Ale zase jsme si celkem zvykli na to nemít vedle sebe věčně vysávající sousedku a nad sebou věčně se hádající rodinu s dítětem, který mělo snad v prdeli turbínu a na nohách přidělaný kovadliny. A přece jenom... Máme ty psy, těm by se zahrádka tooolik líbila. Takže bylo jasno.
Dobrá, to bychom měli.
(Photo by Christopher Harris on Unsplash)
Ale kde hledat? A za kolik? A kolik jsme vlastně schopný splácet? A... No prostě najednou začalo padat víc a víc otázek. A čím víc jich bylo, tím míň jsem si byla jistá, že je to dobrej nápad. 

V tomhle nám hodně pomohla tátova finanční poradkyně. 
Teda.. když táta začal o tom, že má finanční poradkyni, málem mě trefilo. 
Jako určite to znáte - ty nekončící vtípky na klučíky z OVB, co maj "ajfoun" a "bávo" na splátky, bydlí u maminky a měli by vám radit, jak naložit s financema.
Naštěstí jsme ale narazili na neskutečně príma ženskou, díky který jsme při těch peripetiích pár peněz fakt ušetřili. (A taky paradoxně i díky našemu lajdáctví, ale o tom zas jindy). 

Sešli jsme se teda s paní M., řekli jsme jí naše představy, naspořenou částku na stavebku a začlo se počítat. “Tak, dokud nezvednou minimální procento z ceny nemovitosti, které musíte mít naspořené, dosáhnete až na ..... miliony korun.” Ty jo! Wow! Paráda! Čekali jsme o něco míň, tohle je bomba. Moje myšlenky ale paní M. hned přerušila. “Ale fakt si pospěšte, někdy ke konci roku by se to mělo zvedat.”
Jaj. 

No co, teprv začíná léto, do konce roku přece něco musíme sehnat!

A tak začal hon na dům.

Každej den jsme sjížděli nabídky realitek, nerealitek, inzeráty na facebooku, Bazoši, a na všech těch internetech. Hledali jsme jak divý. A prostě najednou se všechny ty hezký baráčky, který jsme doteď viděli, změnili v něco nepoužitelnýho. Jak nějakej syndrom vystřízlivění. 
Ono totiž je něco jinýho se kochat, a nebo fakt vybírat dům! Protože když se jen tak kocháte, všechno vypadá krásně. Všude byste se krásně zabydleli. Všude by vám bylo fajn. Všechno je to růžový a třpytivý a plný jednorožců. Ale jakmile se na to začnete dívat z pohledu, že byste do toho měli jít fakt bydlet, a mělo by to být vaše, najednou má všechno nějakou vadu.

Tenhle baráček je krásnej! Ale v celý vesnici je jedna večerka, co má otevřeno jen každej lichej den a každou sudou hodinu, a na bus se jde dvacet minut. ... Tenhle je i zevnitř zrekonstruovanej! Ale střecha se skoro rozpadá, okna jsou starý a netěsní, ve sklepě se zabydlel bezdomovec a není tu zavedená kanalizace. .... A tohle je uplná novostavba! Ale vnitřek nemá hotový zdi, ani nic, my potřebujem něco hned k nastěhování. ... A tenhle se nám taky líbil! A najednou je až nechutně, zbytečně velkej pro dva a vytopit ho by nás stálo majlant  ....A tenhle? Tenhle je vlastně celej tak nějak špatně. 
(Photo by Priscilla Du Preez on Unsplash)
A teď si prostě něco vyberte! Najednou všude vidíte ty chyby. Ty chyby, který prostě budou všude, a tak se snažíte najít něco, co těch chyb bude mít co nejmíň.
Něco, co není ůplně na samotě, ale ani někde u rušný silnice. Co se nerozpadá, co má zavedenou kanalizaci, elektřinu, normální záchod a kuchyňskou linku. Co není jen pokoj pod schodama, ale zároveň to není vila, kterou byste museli podpálit, aby v ní bylo teplo. Co má zahradu pro psy a bazén a grilovačky. Co má blízko obchod i přírodu. Co je útulný. nebo je to alespoň v takovým stavu, že si to útulný dokážete brzo udělat. Prostě něco, kde byste se cítili jako doma.

No, a po pár prohlídkách jsme našli kandidáta. 
Měl jen menší vadu.

Insolvence.

Ale to si nechám na pokračování. :) 

Ahoj!
Asi po sto letech, znova.

Tak nějak mi tohle už delší dobu chybělo. Tohle prázdný okno, který můžu celý popsat. Ten prostor, kam můžu házet všechny ty svý debilní nápady, myšlenkový pochody, všelijaký výtvory a hlavně ty fotky.

Určitě to znáte, takovej ten shon, do kterýho se občas člověk dostane, a najednou nějak nejde se z něj dostat. Tak přesně to teď postihlo mě.
Hypotéka, běhání po papírech, povýšení v práci, doma to taky nebylo zrovna růžový, nová pozice, samej stres.
Na nějakou dobu jsem se tim nechala tak pohltit. Nevěděla jsem, jak z toho ven, a ani jsem nehledala žádný řešení. Prostě jsem se sebou nechala takhle "vláčet", že jsem úplně zapomněla dělat to, co mě baví. Za celý léto jsem nafotila jeden fesťák a psy na zahradě - a tím to končí.

Co mě ale dokázalo aspoň trochu udržet v klidu, bylo jakýkoliv tvoření. Ty svoje špatný nálady jsem se snažila ventilovat tím, že jsem zaměstnávala hlavu a hlavně ruce.
Přes to léto jsem zjistila, že ty moje ruce asi nebudou tak nešikovný. Pustila jsem se do věcí, který jsem měla už dlouho v hlavě, a ne a ne je zrealizovat.. Nikdy jsem si doma moc nekreslila, nikdy jsem nic extra netvořila. Proto mě celkem překvapilo, že to, co mi vznikalo pod rukama, bylo lepší, než jsem si představovala.



S T R I N G   A R T
Jako první jsem se pustila do techniky zvaný string art. Přítel miluje vlky, slavili jsme výročí a jeho svátek a už jsme měli jasno, že si budeme brát hypotéku na baráček. A tak jsem se rozhodla vytvořit něco, co ho potěší, a co bude zároveň už připravený jako dekorace do novýho.

Byla to pěkná pakárna, co vám budu povídat. Prkýnka jsem si nejdřív musela nechat nařezat, pak je natřít a spojit je v celek. Pár sprostých slov padlo. Jenže pak přišly na řadu hřebíčky. No a to byl konec.
Nadávala jsem na sebe, jak můžu mít tak pitomý nápady. Na psy, že mi neustále překáží. Znova na sebe, že se tim kladívkem prostě dokonale trefim do prstů, zatimco hřebík si poklidně odpočívá, a myslim si, že umět mluvit, tak se mi dokonale vysměje.
No, když jsem skončila svůj boj s kladivem a hřebíkama, myslela jsem, že mám vyhráno. Haha. Ani zdaleka ne. Na řadu přišel provázek, a tim jsem na nějakou chvíli byla plně rozhodnutá, že už se nikdy do ničeho nepustim!
Provázek jsem se snažila obmotávat kolem hřebíčků. Jenže to prostě asi nebyly zrovna kámoši. Provázek furt slejzal, utíkal, a ať jsem se ho snažila jakkoliv držet naplej, stejně mě vždycky převezl.
Ale co, můžu se poplácat po rameni. Dílo bylo dokonáno. Vyhrála jsem!
(Ale ne na dlouho - Asi za 14 dní jsem v tomhle stylu dělala i svatební dar. Kterej byl asi dvakrát větší a 328x horší.)


L A P A Č?
Jenže pak na mě přišla kamarádka, že prej když mi tak jde motání, jestli ji ze zbytku nějakých stužek a peříček neudělám ozdobu, něco jako lapač. Oukeeej, to bude určitě jednodušší a bude to hned hotový.
No, ani kulový. Výplet toho kruhu mi trval tak dvě hodiny, než jsem sakra přišla na to, jak to udělat. Opět mi provázek všude utíkal, nedržel napnutej. No prostě já a provázek asi nikdy bff nebudeme.
Následný namotání stužek už bylo menší zlo. Přilepení peříček zas větší, protože s lepidlem se taky nekamarádim, takže peříčka držely spíš na mě, než na lapači.
Každopádně nějak to dopadlo a s výsledkem byla dotyčná spokojená.



J Á   N E Z A V A Ř U J U
Máte doma spoustu prázdných zavařovaček, nebo jakejchkoliv jinejch skleněnejch nádob? Jo, já taky. A abych jich náhodou neměla málo, mamka mi jich ještě pár přivezla. :))
Každopádně to množství už mě v kuchyni dost deptalo, všude to překáželo. Tak jsem se jedno nudný odpoledne rozhodla, že je nějak zužitkuju. Aha, ale co s nima. V pokoji na mě nečekal nikdo jiný, než provázek. :)) Tak jsem prostě začala motat. A čmárat.
Pár takhle nazdobených sklenic jsem rozdala, pár si jich nechala a v novém pro ně musim najít vhodný místo.

Č I S T E J   P A P Í R
Jelikož teď bydlíme v mini baráčku s obr zahradou, trávila jsem veškerý možný čas se psama venku. Rozbalila jsem deku a většinou jen házela míček, prala se o klacek, cvičila a snažila se o jógu. Jednou jsem si ale vzala papír a tužku a začala čmárat. A popravdě, myslela jsem, že ty moje ruce jsou obě levý. Ale ona bude možná levá jen jedna, protože ty věci na papíře byly docela pravidelný a dalo se i k mýmu překvapení poznat, co to je. :D

N Á R A M K Y
Kdo je tak nějak mýho věku, určitě si pamatuje ty tisíckrát propíchaný kalhoty spínacím špendlíkem. Tyhle náramky byly totiž velkej hit. A kdo je nepletl, jakoby nežil. Tyhle náramky a bužírky. Jo, to byly časy. :D
A jelikož jsem v těch svých náladách našla spoustu bavlnek, zkusila jsem zas něco umotat.
No a na konec kdo jiný, než můj oblíbený provázek. ;D  ... Moc nemusim všechny ty blýskavý věci, a tak jsem si chtěla vytvořit náramek. Něco jinýho. Něco jednoduchýho. Něco přírodního.
No. a to je výsledek. :)


Co vy a váš tvořící duch?