Nejdřív jsem nechtěla psát vůbec nic. Jen sem hodit pár fotek a nazdar.
Ale pak se mi stala dost pitomá věc, tak proč se o ní nepodělit.

Bydlíme teď na vesnici, takže vyjdu z baráku a za pět minut se procházím polema a loukama. Což je skvělý nejenom proto, že miluju přírodu, ale konečně ty moje hafany nevenčím v ulicích mezi barákama a štěkajícíma psama.
Jde totiž o to, že maličkej zvládá chůzi bez vodítka a přivolání skvěle, ale ten velkej prostě občas venku vypne mozek a pokud pro něj nevymyslim zábavu, a nechám ho jen tak se venčit, přestane mě vnímat.
Takže teď konečně máme prostor učit na procházce chůzi na volno a přivolání.

A co se teda stalo?
Všechno nám šlo krásně. Nosím s sebou na procházku jeho oblíbenou hračku a plno dobrůtek, takže cvičíme stylem, že když zvládne jít chvilku sám, bez vodítka a přijde na povel, čeká ho skvělá odměna. Nějakou dobu jsem to s ním zkoušela po chviličkách, pokaždý supr výsledek, vždycky přiběhl hned na první zavolání a díky bohu, že jsme nepotkali žádný zvíře. Ani pitomýho motýlka, nebo včelu. To je totiž přesně ten moment, kdy můj pes vpíná a začne bláznit.
Asi po 50 metrech, kdy šel opět na vodítku, jsme se ocitli na hranici mezi polem a loukou. Představila jsem si, jakou bych měla já radost být psem, kdybych se tady mohla proběhnout. "Tak ukaž, já tě zas na chvíli pustim." A přesně v tom okamžiku, kdy jsem odepnula vodítko, z vysoký trávy asi půl metru od nás vyletěl pták. A mě zdřevěněly nohy. Ten můj trouba samozřejmě vypnul mozek, přestal mě vnímat, vypálil za ptákem a Míšo řvi si jak chceš.
Mě už v tu chvíli začaly lítat hlavou designy létáčků a inzerátů, že se nám ztratil pes. Ještě asi půl minuty jsem se na něj snažila volat, ale dost marně. Hon na ptáka byl rozhodně větší zábava než nějaký "Ke mně".
Hafan byl už asi 100 metrů ode mě, když mi cvaklo. Když se rozběhnu za ním, bude ještě víc utíkat a myslet si, že si hrajeme. A tak jsem začala utíkat na druhou stranu. Voilá, léčka zabrala. Mikko se asi zděsil, že mu uteču i s hračkou, nechal ptáka ptákem a přiběhl ke mě. Připla jsem mu vodítko a nastal další problém. "Doprčic, kde je zas ten malej?" Volám na něj. Nic. Rozhlížim se. Nic. Volám znova. A najednou se z tý vysoký trávy na louce vynořila malá, černá, chlupatá koule. Holt mám fakt malýho psa, že se mi ztratil i v trávě. :D Nakonec z tý trávy teda doskákal k nám a šli jsme dál. Příběh končí happyendem. A já mám teď na chvíli od výletů do přírody radši pauzičku.

A tohle je třeba pro ty, co se do přírody jen tak nedostanou, a přírodu jim připomínají jen květináče za oknem. :) 





Tak tohle je asi ta nejčastější otázka, kterou teď slyším z každý strany.

A proč?

Rozhodla jsem se totiž malými krůčky posunout svůj život trochu dál. Abych v něm viděla větší smysl, měla z něj větší radost, a byla na sebe zas o něco pyšnější. Vždycky jsem totiž byla vášnivej masožrout a mlíkožrout. Propečenej steak s hranolkama, kuře s křupavou kůrčičkou, grilovanej hermelín... To bylo moje.
Ale tak nějak mi došlo, že není jídlo jako jídlo...

CHCI PŘESTAT JÍST/PÍT ŽIVOČIŠNÝ PRODUKTY.

Ale proč, proboha?
(Zdroj: https://www.pexels.com/photo/nature-animal-agriculture-cow-36347/)
...Takovýhle otázky, co mi teď moje okolí pokládá, mě ještě víc pokoply k tomu se nad tím znova zamyslet, jestli to vlastně chci fakt udělat.

CHCI.

Víte co. Já byla odmalička vychovávaná s láskou ke zvířatům. Ale to asi každej z nás. Na zvířátka jsme už jako malý caparti museli bejt "nyny" a "nebacat". Spousta z nás doma i nějaký to zvířátko měla, ze srdce jsme ho milovali a nikdy bysme mu neublížili. Nedejbože ho třeba snědli, že jo. Pamatuju si taky, že mě naši přesvědčovali, ať tomu králíčkovi nedávám jméno, protože pak mi bude líto ho sníst. A taky že jo, tenkrát jsem Káju fakt nesnědla.
Ale.. zároveň jsme (dovolim si říct) většina byla vychovaná stylem, že maso je dobrý a jsme po něm silný, že mlíko dává kravička, co se pase na louce, slepička ze sebe ty vajíčka vyprdne taky jen tak pro radost, a že Pribiňáček je povinná svačinka každý den. Šlo to k nám ze všech stran. Od rodičů, od učitelů a dokonce i v těch dětských knížkách se na nás to prasátko usmívalo, jakoby vlastně bylo vděčný za to, že nám pak může naplnit žaludky.
Už jako dětem nám prostě přišlo normální jíst zvířata.

Dokonce i teď, když jsem dospělá, jsem prostě jen tak bloumala obchodem a maso brala jen jako "věc" v regálu.
Věc zabalená v plastu, ze který uvařim dobrý jídlo.
Věc, která když se zkazí, tak jí prostě vyhodím do koše. Stejně jako blbej rohlík nebo banán. Prostě si to koupim a sním.
Ízy pízy, ne?

No jo, jenže ono to tak "ízy" vlastně vůbec neni...
(Zdroj: http://subvencije.rs/vesti/spisak-klanica-koje-otkupljuju-tovljenike-za-robne-rezerve-i-procedura/)
První zlom u mě nastal ve chvíli, kdy jsem dost často chodila kolem psího útulku. Sama doma dva hafany mám a bylo mi každýho jednoho psa v tom útulku tolik líto. Když spustili ten svůj smutnej štěkot, bylo mi kolikrát fakt do pláče. Takovýho neštěstí na jednom místě.
Ale víte co?
Pak mi došlo, že ty psi sice žijou nějakou chvíli v kotci, ale při troše štěstí se pak dostanou do milující rodinky, kde stráví zbytek života. A pokud ne, stejně mají jedno takový malý štěstí.
Žijou.
Víte, kolik zvířat takový štěstí nemá?
Já vám to povim. No... Vlastně nepovim. Já vám to ukážu. Nebo spíš vy si to ukažte sami.
Schválně.

Jděte se teď projít do obchodu.
Vidite tu uličku plnou masa? Všechny ty zvířata zabalený v plastovym obalu? Když se na to tak člověk zadívá, vidí tak 200 kuřecích křidýlek a stehýnek. Vzhledem k tomu, že všichni víme, kolik stehýnek má kuře, dokážem si spočítat, kolik je tohle mrtvejch kuřat.
Ulička masa ale neni všechno.
Teď běžte do uličky s mléčnejma produktama. Větší obchody těch uliček mají dokonce několik, protože se jim ty kvanta mléčnejch produktů do jedný prostě nevejdou.
Všechny ty sýry, jogurty, smetany, kefíry, vajíčka, pomázanky a lučiny - všechno to v sobě más kus mrtvýho zvířete. To zvíře neni samozřejmě mrtvý, když dává mlíko. Jen se k tomu pomalu blíží.
Ale to pořád není všechno. Teď zahněte do uličky se sladkostma. (Skoro) všechny ty čokoládový a máslový sušenky, oplatky, čokolády, perníky a bonbony. A ano, i ve slanejch dobrotách se toho najde dost. Teď si ještě odskočte k pečivu a mrkněte na složení svých oblíbených koblih a muffinů.
A pak zamiřte do oddělení drogerie. Možná vám to nepřijde, ale tohle je další ulička hrůzy. Spoustu všech těch mýdel, šamponů, krémů a barev na vlasy bylo testovaných na zvířatech. Víte jak to vypadá? Asi takhle. Zkuste si na tohle třeba vzpomenout, až si příště půjdete koupit tu Niveu v akci.
Výsledek obrázku pro testování na zvířatech
(Zdroj:http://slideplayer.cz/slide/3214805/)
Dokonce i v mraženým jídle najdeme spoustu zvířat.
I v produktech, kde byste živočišnou látku nečekali, se naprosto zbytečně najde bílek, mlíko, nebo třeba éčka živočišnýho původu. Proč? Sakra proč? 

A teď si dejte chviličku. Zkuste si uvědomit, že ted stojíte jen v jednom jediným obchodě ve vašem městě.
Kolik takových obchodů vaše město má? Kolik má vaše město fastfoodů, kaváren, řeznictví, drogerií a vietnamských krámků?
Navíc přichází léto a všude se teď vyrojí zmrzlinový stánky...

Nepřijde vám to trochu přehnaný? Zbytečný? Jak moc jsme vlastně závislý na pojídání zvířat. Přitom.. Kolik z nás při pohledu na živý zvíře říká, že by mu nedokázalo ublížit? Tak jaktože, když nám to někdo naservíruje až pod nos, nemáme s tím jediný problém?

(A kde teda v krámě koupíme něco, co nijak nezapříčinilo utrpení zvířete? Schválně, zkuste to příště v obchodě omrknout. :))

Začala jsem teda ze svýho jídelníčku pomalu vyřazovat všechno, čím bych měla na svědomí tuhle hrůzu. A čim víc si teď do práce nosim trochu "jiný" jídla (který ale vlastně nejsou skoro vůbec jiný), tím víc slyším argumentů od všech okolo. Přijde mi směšný, že jakmile se člověk začne snažit nedívat se jen na sebe, najednou je pro ostatní ten divnej. Nesu si k obědu smaženej kukuřízek místo klasickýho řízku a hned se na mě sesypou, že co to zas je, a proč teď jim tak zdravě. (Přitom je ten kukuřízek smaženej a mám k němu hranolky. Aha...)

A jaký jsou ty nejčastější argumenty, proč ty zvířata vlastně nemám přestat jíst?

1, Ale ty zvířata jsou na to zvyklý./Ale ty zvířata nic jinýho nepoznali, tak jim to nevadí.
Víte co, vy si taky zvyknete jíst svoje vlastní výkaly, když vám nic jinýho nezbyde. Ale dobrovolně byste se do toho prostě nepustili.
Stejně tak to prase. Kdyby si mohlo vybrat, rochnilo by se někde v bahně, pak by si šlo vyhrabat v hlíně sváču, pak by se vyvalilo na sluníčko a takhle celej den pořád dokola. Ne?
(Zdroj: https://michiko280.wordpress.com/2008/06/07/a-moment-for-the-pigs/)

2, Prosimtě, a jak může krávě ubližovat, že jí bereš mlíko? 
Tisková zpráva - Kampaň Bílé minus informuje o stinné stránce mléčného průmyslu
(Zdroj:http://bileminus.cz/pribehy-inspirace/tiskova-zprava-kampan-bile-minus-informuje-o-stinne-strance-mlecneho-prumyslu)
Tak s tímle se setkávám furt. Pořád mi někdo hučí do hlavy, že teda ať přestanu jíst maso, ale proč stop mléčným produktům? Jak tohle jako může tý krávě vadit?
Upřímně, ženský, jak by se vám líbilo, kdyby vás na celej život zavřeli do nějaký smradlavý haly bez trávy a bez sluníčka? Jedli byste z koryta a šlapali ve svých vlastních výkalech. Celej život by vás někdo oplodňoval, aniž byste to chtěli. Pak byste nosily svoje mimčo v břiše. Pak ho porodily, ale hned by vám ho odebrali. Jako matka byste si tohle pěkně protrpěla. Vysávali by z vás to mlíko, který bylo určený pro vaše mimčo, ale místo toho teď poputuje do všelijakejch nádrží a nakonec do tetrapaku, aby z něj lidská mamina mohla udělat kakao svýmu dítěti, nebo si ho nalila do kafe.
No a pak znova. A znova. A znova. Dokud by vám stačily síly. A pak, když už byste byla celá vyždímaná, za sebou měla bambiliardu dětí, který byste vůbec neviděla, by vás pověsili hlavou dolů a rozemleli do hambáče.
A život těch vašich dětí? Kráva - na mlíko a pak na jatka, bejček - výkrm a na jatka. Nemluvě o převozech. Viděli jste Zelenou míli? Ta ulička smrti ke křeslu... Tak podobně jdou ta zvířata do vozu, kde se mačkaj, nalepený jedno na druhý, jsou vyděšený a mají strach. Když dorazí na místo, zas ulička smrti, která už ale fakt tou smrtí končí. Ale to jsme odbočili.
Zvířata při transportu na jatka zakoušejí neskutečné utrpení.
(Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/transport_dobytek_jatka20080212.html)
(A malý info pro ty, co si třeba doteď myslí, že mlíko dává kráva jen z toho, že se pase (ano, i tací se najdou), tak fakt neee. Kráva má mlíko stejně jako každá ženská. Jen s mimčem!) :))

Takže ano, chci přestat s mléčnejma produktama. A to proto, že ten průmysl je snad daleko větší horor, než průmysl masnej.

3, Vždyť by ty zvířata pak byly přemnožený, kdybysme je nejedli.
Ale no tak... Ta zvířata se tak vehementně nemnoží sama přece. To my je produkujem a množíme. Pro svojí vlastní potřebu. Protože máme hlad a chuť.
Takže, jakže? Kdybysme je přestali uměle množit, byli by přemnožený? Fakt?
Battery Cages
(Zdroj: https://imgur.com/r/besteurope/Fwu9M)

4, Maso člověk potřebuje
Tohle je bod, u kterýho by se daleko zaseknout a hodiny se o něm hádat. Ano, maso obsahuje pro nás důležitý látky.
ALE, člověk už je dokáže nahradit a získat z jiných zdrojů. Víte, že spousta vrcholových sportovců jsou vegani? :)

5, Když mě to chutná
A to je problém. Jsme prostě líný. Líný něco změnit. Zvykli jsme si na něco a nechceme o to přijít.
Ale vo co, že kdybyste od mala pili mandlový, nebo kokosový mlíko (který je mimochodem tisíckrát lepší a uděláte si ho i doma), po tom kravskym byste ani nečmuchli! :)
(Zdroj: https://i.pinimg.com/originals/22/32/64/223264842b7c62c22eaa6f4cd59e1939.jpg)
Zatím jsem ve fázi, kdy maso sním jednou za dva týdny. Kravský mlíko jsem neměla asi dva měsíce. Mléčnej jogurt jsem neviděla asi tři měsíce. Vajíčko naposledy na štedrý den.
Cítím se fajn, nic mi nechybí. :)
Držte mi palce, prosím, ať tuhle svojí cestu dotáhnu do konce.
(Photo by Leah Kelley from Pexels)
Pokud jste dočetli až sem, DĚKUJU! Děkuju, že posloucháte, a že nezavíráte oči. ♥
Tímhle článkem rozhodně nechci nikoho nutit, nebo přesvědčit, aby změnil stravu. Každopádně pokud vás tenhle článek třeba trochu nahlodal k tomu, zamyslet se nad svojí stravou, a třeba se vydat podobnou cestou, určitě do toho nemusíte skočit po hlavě. :)
Zkuste třeba nejdřív přestat podporovat všechny ty jatky, mlíčný farmy a podobně. Vajíčka berte domácí, maso od farmářů. I tahle změna je krok dopředu. :) No, a když pak párkrát vyměníte řízek za kukuřízek, míchaný vajíčka za míchaný "tofujíčka" a do kafe si nalijete mandlový mlíko, budete se po jídle cítit daleko líp. :)
A kdo by se bál, že přijde o všechny ty dobroty, co doteď jedl, tak se bát nemusí. Vegani už povýšili na jinej level, než kdysi. I vegan si teď může dát grilovanej "hermelín", nebo svíčkovou se šesti! :))

Kdyby se ke mě chtěl někdo přidat, vítám ho s otevřenou náručí. Protože ve dvou se to lépe táhne! :)

A zároveň bych vás chtěla pozvat k sobě na Facebook, kam kromě mnou vyfocených fotek sdílím i různá videa - od roztomilých domácích mazlíčků, po to, jak nechutně se se zvířatama jedná - to abych se ještě víc utvrdila v tom, proč tohle všechno dělám.



Jsme sice v procesu stěhování, teda teď už spíš všelijakýho předělávání, rekonstruování, a čančání, ale já si stejně neodpustím najít si tu chvíli zase vyzkoušet něco novýho a u něčeho novýho se poranit.

A co to bylo tentokrát?

To jsem si takhle jednou kráčela po Lidlu - jakože po Lidlu já kráčim ráda, je to tam supr - no, a jak tak čučim, najednou mě praštilo do očí jakýsi "udělátko" na vypalování do dřeva. Jen za dvě stovky.
No. Tak jsem ho vzala.

Doma rozbalím krabičku. Vypadne na mě pytlíček s asi milionem nástavců.
"Radši si pilně přečtu návod - jinak zas něco udělám blbě. Ježiši to je dlouhý, zkusim youtube. Ježiši, to je taky dlouhý... prdim, prostě tam dám nástavec a dám to do zásuvky."

Tak jo, nástavec nasazen, strčim to do zásuvky. Jenže pak si moje bystrý oko všimlo, že se ten nástavec trošku kinklá. Takhle to asi bejt nemá - tak to utáhnu. "Jauvajs, doprdele!" Jo, koho by napadlo, že když už je to v tý zásuvce, že to bude horký..

Ale tolik k mýmu velmi příjemnýmu seznámení s vypalovačkou, ze kterýho mi zbyla příjemná vzpomínka na můj pálící se prst. Nakonec jsem se dobabrala až na samotný konec a tady teda malá ukázka toho, co se mi s vypalovačkou povedlo stvořit. :)

Celkem se to v mém okolí chytlo, tak pak přišla prkýnka i na přání. :))





Zima u nás byla ve znamení balení, uklízení, stěhování, uklízení, vybalování a zase uklízení.
Ještě zdaleka nemáme vyhráno, musíme toho ještě spoustu pořídit, vybavit, vymalovat, uklidit, postavit. Ale prostě jsme v našem.
Ten dům nám říká pane.

Necpeme nikomu nic do kapsy, ale ty peníze posíláme do svýho. Super pocit! Mám radost, že všechno to lítání po úřadech, vyřizování, podepisování, placení, stálo za to!
Prozatím.
Nevíme, co si na nás ještě osud přichystá. :)

(Kdo by nevěděl, o čem tu melu, stačí kliknout sem :)  - Jak jsme koupili dům.

Každopádně i mezi tím vším lítáním jsem si našla chviličku na to se odregovat. A i když moje odreagování poslední dobou vypadá tak, že něco vytvářím, tentokrát jsem si zas vzala do ruky foťák.
A protože za poslední dva měsíce se točím jen okolo psů, baráku, zahrady a zase psů, tak o tom ty fotky taky dost vypovídají.

Nápad koupit si vlastní bydlení nás v hlavě lechtal už nějakou tu dobu. Jsme spolu dlouho, jsme spolu rádi, máme dva milovaný čtyřnohý caparty a navíc, máme cpát peníze někomu jako nájem, nebo ty peníze budeme každej měsíc posílat do vlastního?
Tak.
To byl první krok. 
Teď ještě určit jestli byt, nebo dům. Jsme dva, byt by nám přece bohatě stačil. Ale zase jsme si celkem zvykli na to nemít vedle sebe věčně vysávající sousedku a nad sebou věčně se hádající rodinu s dítětem, který mělo snad v prdeli turbínu a na nohách přidělaný kovadliny. A přece jenom... Máme ty psy, těm by se zahrádka tooolik líbila. Takže bylo jasno.
Dobrá, to bychom měli.
(Photo by Christopher Harris on Unsplash)
Ale kde hledat? A za kolik? A kolik jsme vlastně schopný splácet? A... No prostě najednou začalo padat víc a víc otázek. A čím víc jich bylo, tím míň jsem si byla jistá, že je to dobrej nápad. 

V tomhle nám hodně pomohla tátova finanční poradkyně. 
Teda.. když táta začal o tom, že má finanční poradkyni, málem mě trefilo. 
Jako určite to znáte - ty nekončící vtípky na klučíky z OVB, co maj "ajfoun" a "bávo" na splátky, bydlí u maminky a měli by vám radit, jak naložit s financema.
Naštěstí jsme ale narazili na neskutečně príma ženskou, díky který jsme při těch peripetiích pár peněz fakt ušetřili. (A taky paradoxně i díky našemu lajdáctví, ale o tom zas jindy). 

Sešli jsme se teda s paní M., řekli jsme jí naše představy, naspořenou částku na stavebku a začlo se počítat. “Tak, dokud nezvednou minimální procento z ceny nemovitosti, které musíte mít naspořené, dosáhnete až na ..... miliony korun.” Ty jo! Wow! Paráda! Čekali jsme o něco míň, tohle je bomba. Moje myšlenky ale paní M. hned přerušila. “Ale fakt si pospěšte, někdy ke konci roku by se to mělo zvedat.”
Jaj. 

No co, teprv začíná léto, do konce roku přece něco musíme sehnat!

A tak začal hon na dům.

Každej den jsme sjížděli nabídky realitek, nerealitek, inzeráty na facebooku, Bazoši, a na všech těch internetech. Hledali jsme jak divý. A prostě najednou se všechny ty hezký baráčky, který jsme doteď viděli, změnili v něco nepoužitelnýho. Jak nějakej syndrom vystřízlivění. 
Ono totiž je něco jinýho se kochat, a nebo fakt vybírat dům! Protože když se jen tak kocháte, všechno vypadá krásně. Všude byste se krásně zabydleli. Všude by vám bylo fajn. Všechno je to růžový a třpytivý a plný jednorožců. Ale jakmile se na to začnete dívat z pohledu, že byste do toho měli jít fakt bydlet, a mělo by to být vaše, najednou má všechno nějakou vadu.

Tenhle baráček je krásnej! Ale v celý vesnici je jedna večerka, co má otevřeno jen každej lichej den a každou sudou hodinu, a na bus se jde dvacet minut. ... Tenhle je i zevnitř zrekonstruovanej! Ale střecha se skoro rozpadá, okna jsou starý a netěsní, ve sklepě se zabydlel bezdomovec a není tu zavedená kanalizace. .... A tohle je uplná novostavba! Ale vnitřek nemá hotový zdi, ani nic, my potřebujem něco hned k nastěhování. ... A tenhle se nám taky líbil! A najednou je až nechutně, zbytečně velkej pro dva a vytopit ho by nás stálo majlant  ....A tenhle? Tenhle je vlastně celej tak nějak špatně. 
(Photo by Priscilla Du Preez on Unsplash)
A teď si prostě něco vyberte! Najednou všude vidíte ty chyby. Ty chyby, který prostě budou všude, a tak se snažíte najít něco, co těch chyb bude mít co nejmíň.
Něco, co není ůplně na samotě, ale ani někde u rušný silnice. Co se nerozpadá, co má zavedenou kanalizaci, elektřinu, normální záchod a kuchyňskou linku. Co není jen pokoj pod schodama, ale zároveň to není vila, kterou byste museli podpálit, aby v ní bylo teplo. Co má zahradu pro psy a bazén a grilovačky. Co má blízko obchod i přírodu. Co je útulný. nebo je to alespoň v takovým stavu, že si to útulný dokážete brzo udělat. Prostě něco, kde byste se cítili jako doma.

No, a po pár prohlídkách jsme našli kandidáta. 
Měl jen menší vadu.

Insolvence.

Ale to si nechám na pokračování. :) 

Ahoj!
Asi po sto letech, znova.

Tak nějak mi tohle už delší dobu chybělo. Tohle prázdný okno, který můžu celý popsat. Ten prostor, kam můžu házet všechny ty svý debilní nápady, myšlenkový pochody, všelijaký výtvory a hlavně ty fotky.

Určitě to znáte, takovej ten shon, do kterýho se občas člověk dostane, a najednou nějak nejde se z něj dostat. Tak přesně to teď postihlo mě.
Hypotéka, běhání po papírech, povýšení v práci, doma to taky nebylo zrovna růžový, nová pozice, samej stres.
Na nějakou dobu jsem se tim nechala tak pohltit. Nevěděla jsem, jak z toho ven, a ani jsem nehledala žádný řešení. Prostě jsem se sebou nechala takhle "vláčet", že jsem úplně zapomněla dělat to, co mě baví. Za celý léto jsem nafotila jeden fesťák a psy na zahradě - a tím to končí.

Co mě ale dokázalo aspoň trochu udržet v klidu, bylo jakýkoliv tvoření. Ty svoje špatný nálady jsem se snažila ventilovat tím, že jsem zaměstnávala hlavu a hlavně ruce.
Přes to léto jsem zjistila, že ty moje ruce asi nebudou tak nešikovný. Pustila jsem se do věcí, který jsem měla už dlouho v hlavě, a ne a ne je zrealizovat.. Nikdy jsem si doma moc nekreslila, nikdy jsem nic extra netvořila. Proto mě celkem překvapilo, že to, co mi vznikalo pod rukama, bylo lepší, než jsem si představovala.



S T R I N G   A R T
Jako první jsem se pustila do techniky zvaný string art. Přítel miluje vlky, slavili jsme výročí a jeho svátek a už jsme měli jasno, že si budeme brát hypotéku na baráček. A tak jsem se rozhodla vytvořit něco, co ho potěší, a co bude zároveň už připravený jako dekorace do novýho.

Byla to pěkná pakárna, co vám budu povídat. Prkýnka jsem si nejdřív musela nechat nařezat, pak je natřít a spojit je v celek. Pár sprostých slov padlo. Jenže pak přišly na řadu hřebíčky. No a to byl konec.
Nadávala jsem na sebe, jak můžu mít tak pitomý nápady. Na psy, že mi neustále překáží. Znova na sebe, že se tim kladívkem prostě dokonale trefim do prstů, zatimco hřebík si poklidně odpočívá, a myslim si, že umět mluvit, tak se mi dokonale vysměje.
No, když jsem skončila svůj boj s kladivem a hřebíkama, myslela jsem, že mám vyhráno. Haha. Ani zdaleka ne. Na řadu přišel provázek, a tim jsem na nějakou chvíli byla plně rozhodnutá, že už se nikdy do ničeho nepustim!
Provázek jsem se snažila obmotávat kolem hřebíčků. Jenže to prostě asi nebyly zrovna kámoši. Provázek furt slejzal, utíkal, a ať jsem se ho snažila jakkoliv držet naplej, stejně mě vždycky převezl.
Ale co, můžu se poplácat po rameni. Dílo bylo dokonáno. Vyhrála jsem!
(Ale ne na dlouho - Asi za 14 dní jsem v tomhle stylu dělala i svatební dar. Kterej byl asi dvakrát větší a 328x horší.)


L A P A Č?
Jenže pak na mě přišla kamarádka, že prej když mi tak jde motání, jestli ji ze zbytku nějakých stužek a peříček neudělám ozdobu, něco jako lapač. Oukeeej, to bude určitě jednodušší a bude to hned hotový.
No, ani kulový. Výplet toho kruhu mi trval tak dvě hodiny, než jsem sakra přišla na to, jak to udělat. Opět mi provázek všude utíkal, nedržel napnutej. No prostě já a provázek asi nikdy bff nebudeme.
Následný namotání stužek už bylo menší zlo. Přilepení peříček zas větší, protože s lepidlem se taky nekamarádim, takže peříčka držely spíš na mě, než na lapači.
Každopádně nějak to dopadlo a s výsledkem byla dotyčná spokojená.



J Á   N E Z A V A Ř U J U
Máte doma spoustu prázdných zavařovaček, nebo jakejchkoliv jinejch skleněnejch nádob? Jo, já taky. A abych jich náhodou neměla málo, mamka mi jich ještě pár přivezla. :))
Každopádně to množství už mě v kuchyni dost deptalo, všude to překáželo. Tak jsem se jedno nudný odpoledne rozhodla, že je nějak zužitkuju. Aha, ale co s nima. V pokoji na mě nečekal nikdo jiný, než provázek. :)) Tak jsem prostě začala motat. A čmárat.
Pár takhle nazdobených sklenic jsem rozdala, pár si jich nechala a v novém pro ně musim najít vhodný místo.

Č I S T E J   P A P Í R
Jelikož teď bydlíme v mini baráčku s obr zahradou, trávila jsem veškerý možný čas se psama venku. Rozbalila jsem deku a většinou jen házela míček, prala se o klacek, cvičila a snažila se o jógu. Jednou jsem si ale vzala papír a tužku a začala čmárat. A popravdě, myslela jsem, že ty moje ruce jsou obě levý. Ale ona bude možná levá jen jedna, protože ty věci na papíře byly docela pravidelný a dalo se i k mýmu překvapení poznat, co to je. :D

N Á R A M K Y
Kdo je tak nějak mýho věku, určitě si pamatuje ty tisíckrát propíchaný kalhoty spínacím špendlíkem. Tyhle náramky byly totiž velkej hit. A kdo je nepletl, jakoby nežil. Tyhle náramky a bužírky. Jo, to byly časy. :D
A jelikož jsem v těch svých náladách našla spoustu bavlnek, zkusila jsem zas něco umotat.
No a na konec kdo jiný, než můj oblíbený provázek. ;D  ... Moc nemusim všechny ty blýskavý věci, a tak jsem si chtěla vytvořit náramek. Něco jinýho. Něco jednoduchýho. Něco přírodního.
No. a to je výsledek. :)


Co vy a váš tvořící duch?



Bože, tolikrát už jsem tu psala, jak moc fesťáky miluju. A počítám, že to ještě tolikrát napíšu. A počítám, že vám to lezlo/leze/bude lézt pěkně krkem.
Takže - Já ty fesťáky tak miluju!!

Živá hudba, spousta fajn lidí (ok, až na pár výjimek), spousta fajn aktivit a ještě větší spousta nejvíc dobrýho jídla! No to prostě nejde nemít rád.
Ale kvůli letošnímu nabitýmu létu plnýmu starostí jsem neměla vůbec čas, a tak jsem letos zatím navštívila jen Mighty Sounds v Táboře. (DÍKY, MonsterMusic!) 

Jako nevim, podle mě tenhle fesťák celkem přitvrzuje, alespoň co se hudby týče, a nemít vstup zadarmo, tak tam asi ani nejdu. I když mám ráda spoustu hudebních žánrů, hardcore k nim zrovna nepatří. Přesto jsem ale byla nesmírně šťastná za tu trochu punkrocku a skáčka. :))

Tady je něco málo z toho, co jsme já a můj foťák společně vykouzlili. 
Tohle byl fakt hroznej mazec na to, kolik tomu strejdovi mohlo bejt.. :D 

Pio Squad - kdo na nich nevyrůstal?


Naprosto úžasná byla letošní novinka - akustická stage. Stage, kde akusticky vystupovali menší i větší, domácí i zahraniční kapely, a člověk jim byl na dosah ruky. Vlastně to ani tak nebyla stage, jako spíš malý retro obýváček. Vy jste seděli na trávě, s pivem v ruce, obklopený podobně naladěnejma lidma. Před váma vám na kytaru brnkal váš oblíbenej zpěvák, kterej ještě před dvěma hodinama stál na tý obrovský stagi a vy jste tam od něj byli třicet metrů daleko. Teď sedí metr před váma a vy si s nim můžete klidně povídat. To je to ONO! :)
Atmosféra byla naprosto bombastická, počasí vyšlo, aktivit bylo fakt spousta a skvělýho jídla taky tak. A co si budeme povídat, jídlo je tam hned po hudbě to nejdůležitější.
A taky čistý Toiky. Ale to už nechám bejt. 

No a tohle? To se podržte. 
To je prosím pěkně stánek s čínskejma nudlema. A ano, je tam strejda s kytarou a mikrofonem. 
Prostě si tak jdete po areálu kolem stánků s jídlem, míjíte karavan s čínskejma nudlema a slyšíte "Bíláá pěna, lááhev orosenááá, chmelový netar já snáááám." 
Nejenom, že umí česky, ale on umí česky zpívat! Je prostě boží. ♥

No a nakonec.
Fotka, kterou se chci možná i trochu pochlubit. Jsem na ní prostě pyšná. Povedlo se mi zachytit tak neuvěřitelně kouzelnej moment! ♥
Tenhle malý muž se jmenuje Rocky Leon. Celý svoje vystoupení si připravuje přímo na pódiu. Hudbu, beat, zpěv, všechno.
Kromě toho, že je to super muzikant, je to i neuvěřitelnej pohodář, kterej dokáže rozdat radost a lásku už jen tím, že se usměje. Ikdyž má na víc, vystupuje se svým ukulele na ulicích. Dredy má asi po kolena.
A OBEJMUL MĚ!
Takže, pokud máte dobrou náladu a chcete ji ještě víc podpořit nebo se chcete jen usmát, pokud se vám něco nedaří a potřebujete rozptýlit, nebo pokud máte uplně extra špatnou náladu a potřebujete někoho/něco, co vám vyžene všechny zlý myšlenky z hlavy. - https://www.youtube.com/watch?v=Vlwfq5A1skg 

DOPORUČUJE 15 Z 10 TERAPEUTŮ. Nekecám :) (A já osobně doporučuju druhou půlku :)))

Tak jo.
Hudbě zdar. Pivu zdar. A taky dobrý náladě zdar. :))