V poslední době je u mě celkem teplo. :D Kromě toho, že jsem začala topit v kamnech (♥) jsem strávila čas i vypalováním. Do ruky jsem ale tentokrát vzala i bílej fix.

Na následující dva krasavce jsem dělala aukci na dobročinné účely - což si můžete přečíst v tomto článku. Výtěžek šel na pejsky a kočičky do záchranné stanice Pro psí duši, z.s. a vybralo se pro mě neuvěřitelných 2 100,- :)

Já pro ně dýchám. Teda.. upřímně... Z pavouků mám pořád ještě dost velký psycho, ale už jsem se alespoň posunula od "Mikko (můj pes), vem si!" k tomu, že pavouka něčim naberu a hodně neopatrně a se smrtí v očích ho vyhodim z okna. I to je ale pokrok prostě.


Už párkrát jste mohli na mým instagramu shlídnout nějaký ty záchrany. Pár ptáčků, pár koťat a dokonce i vyčerpaný včely. (:D) Jo, pfff, říkáte si. Ale takový včely, ty jsou sakra užitečný!

K jádru pudla.. Za poslední rok se moje pomoc zvířatům rozšířila. Chodím pomáhat do útulku a díky tomu, že pracuju v obchodě, kde (bohužel) často vyhazujeme potraviny (i ty zvířecí), vozím tyhle věci "na vyhození" právě buď do útulku, nebo do záchranných stanic. Určitou dobu si tyhle potraviny od nás odebírala místní zoo, ale jelikož denně vyhazujeme i čerstvé potraviny, hezky se to podělí - čerstvé do zoo, konzervy atd. útulkáčům. :)

Další věcí je to moje tvoření.. Kdo už u mě na blogu někdy byl, mohl si všimnout, že jsem objevila nemožné a to, že na některý věci nejsem až takový poleno. Začala jsem tvořit, hodně pro svý okolí, ale sem tam i pro absolutně cizí lidi, u kterých si pořád lámu hlavu, kde na mě narazili. Z "vydělaných" peněz jsem tak nakoupila další věci do útulku.

A můj poslední počin? Uspořádala jsem na osobním facebooku aukci. Prostě jsem jen tak z nudy něco vytvořila a pak se mi to doma tak tři měsíce válelo. Přemýšlela jsem, jak nejlíp z toho "vytvořit" ještě něco dalšího. A protože bych byla sakra špatnej podnikatel, jelikož si neumím stanovit cenu toho, co tvořím, a bojím se říct si víc, udělala jsem z toho prostě aukci. Ať si každej sám řekne, kolik za to dá = kolik já dám na pomoc zvířatům. Ale z čeho jsem si sedla na zadek?
Aukci jsem spustila v pondělí v 8 večer. Už asi v 10 bylo na těch věcech dohromady asi 1500,-.. Jakože cože? Neuvěřitelný.
Každopádně za věci se vybralo celkem 2100,-. Z čehož jsem si stovku nechala a zbytek věnovala do záchranný stanice "Pro psí duši", kterou spravuje paní Martina. Prosím, najděte si pět vteřin a dejte jí lajk na stránce stanice - ODKAZ ZDE . Zaslouží si to. Já vím, že takových, jako je ona, je hodně. Každý z takových lidí si zaslouží pozornost a pochvalu. Paní Martina se ale stará většinou o nemocné a nebo handicapované pejsky.  V její péči je třeba Feitik, už ve třech měsících ho nejspíš srazil vlak, ale je možné, že mu to někdo udělal schválně, každopádně ho našli s otevřenou zlomeninou. Aby ho zachránili, jednu nožku mu museli amputovat, o druhou zadní bojovali a nakonec ji zachránili. Feitik je tedy trochu bázlivý, ale jen ze začátku. Jakmile ve vás má větší jistotu, je to mazel. :)  Pak tu máme jednoho velkýho šéfa se střevníma potížema, jednu nahluchlou stařenku, která si ale ráda s ostatníma zaštěká, ikdyž neví proč a na co a další "zubožené" pejsky a kočičky. Proto jsem se rozhodla věnovat peníze právě jí, protože starost o taková zvířata je samozřejmě finančně náročnější, než starost o zdravá zvířata.

A co vy a láska ke zvířatům? Máte doma nějakého mazlíčka? :)

Tenhle článek jsem měla rozepsaný ještě tak rok zpátky. Jenže, jak už jsem psala v minulým článku, na blog jsem se nějakou chvíli vyprdla. Tak aby se mi ale uplně neztratil, tak ho sem dám i s původním textem. :)

Nedávno jsem byla kvůli nemoci pár týdnů doma. Spousta kolegů mi psalo, jak už se určitě těším do práce, jak se doma musím děsně nudit. A jak ten čas vůbec neutíká, když jste takhle dlouho doma.

Kulový!

Já konečně měla víc času a pustila se s těma svýma rukama zas do něčeho novýho. :)
Začala jsem si tak trochu doma šmodrchat a vzniklo z toho toto.
Pak mě napadlo využít přízi i na něco lepšího a zkusila jsem si háčkovat. Upozorňuju, že tohle byl můj uplně první pokus, a protože jsem fakt tatar, nemohla jsem začít třeba od obyčejnýho řetízku. Já se pustila do povlaku na polštář se vzorem... :D

A co vy a ruční práce? :) 

Je to víc než rok zpátky, co se tady naposled objevila nějaká moje aktivita. Články nepřibejvaly ani v konceptech, ale ani v mojí hlavě. Na svět internetu a vlastně tak trochu i na ten svět okolo jsem zanevřela. Nechápala jsem, proč jsem vlastně kdy začínala psát, nebo fotit... Důvod byl naprosto jednoduchej.. Potkaly mě v životě dost nepříjemný situace. Situace, do kterých se dřív nebo pozdějc dostane asi každej z nás a každej se s tím vypořádává tak nějak po svým. Ve zkratce to bylo úmrtí v rodině, poměrně blízký osoby, kterou jsem navíc pár let neviděla. A rozpad osmiletýho vztahu. Během jednoho měsíce. V takovejch chvílích si člověk uvědomí, jak moc je křehkej, jak moc některý věci bolí, jak některý věci prostě vrátit nejde a jak moc je člověk v tomhle bemocnej.

Všechno se zas ale snad v lepší obrací, já po roce pomalu sbírám síly i náladu, a tak jsem si řekla, co se nevrátit i ke starým zálibám. Tak jsem tu teď s článkem o týdnu stráveném v sousedním Slovensku - mém srdečním místě. ♥

První zastávka byla v Senci, konkrétně v kempu Slnečné jazerá, kam mě naši brávali už jako malou holku. Na tohle místo mám spoustu vzpomínek, jezdili jsme tam s bratrancem a sestřenkama, ještě jako malý děcka. Teda...Já byla děcko a oni puberťáci.. Teď už tam byli se svýma ženama/manželama a dětma. Ale co se divim, naposled jsem tam byla v tom roce, kdy od Ega vyšla písnička Žijeme len raz. Tenhle letní hit jsem  tenrkát za to léto slyšela tak bambilionkrát. Víte proč? Páč ho Egáč natáčel přesně na tomhle místě. Takže vám říkám, hrálo to tam ze všech stran, ze všech barů, hospod, rychlých občerstvení, rádií, zpívaly si to tam snad i ryby ve vodě.. To léto se z toho stala místní hymna, nebo co..
Vrátit se tam bylo úžasný. Moc se tam toho nezměnilo, takže to tam vypadalo přesně tak, jak jsem si to pamatovala. ♥ Spousta restaurací, skoro žádný suvenýry, nekonečný koupání, pivo, na každym kroku varená kukurica, včetně jedný malý starý babičky, která je snad nesmrtelná. A na konci areálu jeden malej karavan s trdelníkama. Čas se tam teda uplně nezastavil, proběhly tam nějaký rekonstrukce, ale kromě toho tam mezi restauracema přibylo jedno vmáčknutý místo, který fungovalo jako bar, kde jste si mohli v klidu vychutnat nějakej ten drink. Zároveň vás ale vedle u okýnka praštila do nosu neskutečná vůně. Shisha bar. Na výběr asi z dvaceti různejch příchutí tabáku, který jste mohli i libovolně míchat. Skvělý místo. Hudba, drinky, vodnice a výhled na vodu. Kdybych tam byla tejden, každej večer by patřil právě tomuhle místu. Ten večer, co jsme tam byli naposled, bylo i karaoke.
V tu dobu byly na Slovensku třicítky, teplota šla dolů až k večeru, ale stejně.. Pro pobyt u vody teda naprosto ideální počasí.
No, jenže pak přišel Grape a nám to horko začalo připadat jako naše smrt. No co, aspoň jsme se vrátili opálení. :)) Každopádně když to vezmu ve zkratce - počasí smrtelný, jídlo výborný, lidi milý a teplý (jako fakt jsem nikdy tolik homosexuálních párů na fesťáku nepotkala), pivo studený a nálada skvělá. ♥ Byla to pecka a já u toho díky magazínu MonsterMusic byla s foťákem. Měli jsme rozjednaný tři rozhovory - Tove Lo - ta nás ale odmítla hned, The Kooks - ti se v pátek zacpali v dopravní zácpě, takže nás nestihli, a Superorganism - s kterýma nám rozhovor překazila bouřka. Takže jsme odjeli s prázdnou, ale poučený, že s celebritama to fakt neni sranda. A s počasím taky ne.
Jediný, na co bych měla připomínku, je organizace. Ale ta se prostě na tak velikým festivalu asi nedá dotáhnout k úplný dokonalosti. S redaktorem jsme prostě nepřišli na to, kde je press centrum (kam si obvykle chodí novináři vyhledávat informace, postovat články, fotografové upravovat a postovat fotoreporty). A tak jsme se oba omylem (naším i sekuriťáků) první den vyskytovali kdesi v backstage mezi kapelama.. :D

Ale jinak to bylo boží.
Přidávám malou ochutnávku fotek a kdo by chtěl, přidám i odkazy
Reportáž z celýho Grape
Fotoreport 1. den
Fotoreport 2. den

Black Honey
Welshly Arms
Tom Grennan
The Kooks
The Kooks
Medial Banana ♥
Medial Banana
The Vaccines

A co vaše vzpomínky na léto? :) 

Jak jsem nedávno psala v článku - vegan? PROČ proboha? - přehazuju se na trochu jinou stravu, a to veganskou. Nemám žádný zdravotní problém, který by mě k tomu nutil. Ale čim víc vidím videí, čim víc čtu článků, tím víc jsem si připadala jak naprostej odpad, že jsem se kdy snížila k tomu jíst zvířata. Já, velkej milovník zvířat. Nikdy mi to nebylo blbý.
Nejsem ještě zdaleka na konci, občas ulítnu. A to ne kvůli chuti, ale ze zvyku. Nedávno jsme byli na oslavě a já si prostě automaticky vzala chlebíček. S vlašákem a šunkou, samozřejmě. Než mi došlo, co to jim, už jsem ho měla v sobě.
Vyčítám si to, ale uklidňuju se tím, že se zlepšuju. Dělám pokroky a to je důležitý.

Každopádně jak je obecně známo, vegani žerou jenom trávu a kamení. A i když nepíšu žádnej takzvanej foodblog, rozhodla jsem se sem občas hodit na nějaký to kamení recept. Tak nějak pro inspiraci. :) (Když se mi to povede, samozřejmě.)

Poslední dobou jsem si zamilovala jednu věc - kukuřízek. Má to simulovat obyčejnej kuřecí řízek a já teda nevim, jak ostatním, ale když se to obalí a osmaží, mě to ten kuřecí řízek fakt připomíná.

Jenže mě v ledničce už zbyl jen jeden kousek, a z toho prostě řízek nechceš. To by sis ho ani neužil.
Zároveň jsem měla v lednici plno takovejch těch zbytků, co se tam každou chvíli nastřádaj.
Volba teda padla na tortilly.

A jak tohle "kamení" uvařit?
Prvně jsem si nakrájela kukuřízek na kostičky. Okořenila dle chuťových buněk - já přidala trochu soli, pepře a vyválela to v koření přímo na tortilly. A protože se mi v lednici válel i zbytek chilli tofu, udělala jsem s nim přesně to samý. Pak to obojí kydla na rozpálenou pánev s kapkou oleje a šmrdlala tam s tím tak cca 10 minut, prostě dokud to nebylo dostatečně "mrtvý".
Na řadu přišel dresing.
Jelikož mě moje "tchýně" naučila dávat do tortill wasabi dresing, kterej se skládal z wasabi pasty a majolky, udělala jsem ho uplně stejně, jen tu majolku jsem přidala rostlinnou.

A co teď?

Nahřeješ si tortillu, napatláš jí wasabi dresingem, nahážeš tam zeleninu, co najdeš v ledničce (u mě to byl mix salátů, trošku mrkve a mix sterilovaný kukuřice, hrášku a papriky - která se ale asi styděla se fotit), a na to prcneš zabitej kukuřízek s tofu.
Nakonec to nemotorně zamotáš, půlka ti z toho vypadne, zkusíš to tam nasoukat zpátky a pak sežereš čtyři naráz. :)

Upozorňuju, že tohle kamení je žrádlo jak nikdy. :))





Že jsme se rozhodli koupit dům jste se mohli dočíst v minulym článku. - http://bemichelles.blogspot.com/2018/01/jak-jsme-koupili-dum-1.html

Že to nebylo uplně jednoduchý se dozvíte ve všech dalších článcích.

A v tomhle?
V tomhle se dozvíte, jak jsme si to málem rozmysleli.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Minulý článek jsem končila takovým cizím slovíčkem. Teda... Alespoň pro mě bylo cizí. Ono je totiž důležitý, že nás v těch školách učí logaritmy a oxymoróny a počítat příklady bez čísel. ALE! Jak si vypočítat daně, jak si zažádat o hypotéku, nebo třeba co to je podělaná insolvence - to už tak důležitý neni. Zřejmě.

Takže, co je to insolvence? I když to tak zní, tak to není ani sprostý slovo, ani žádný zaklínadlo.
Mohla bych vám sem nakopírovat celou tu definici z Googlu, která je určitě velmi moudrá, ale mě toho třeba moc neřekla.
A tak mě nenapadlo nic jinýho, než zavolat tý naší poradkyni, aniž bych se nejdřív zamyslela nad tím, jestli teď nebudu za blbce, že neznám tak důležitou věc.

Hned jsem na ní vyhrkla, že jsme si teda už jeden baráček vyhlídli, ale že je u toho napsaný prodej v insolvenčním řízení, a co to jako znamená, a jestli má cenu ten baráček vůbec vidět, natož ho kupovat, a co nám jeho koupí může hrozit.

Paní J. mi všechno polopatě vysvětlila, (díkybohu jak pro debílky).
Takže s insolvencí se to teda má tak:
Člověk si naseká dluhy. Většinou se pak ty dluhy snaží splatit tím, že si na ně vezme půjčku. A co většinou přijde pak? Správně, další dluhy. Ztrácí nad svýma dluhama kontrolu, nedokáže je splácet, a nebo taky jednoduše nechce. Taková situace má různý řešení a jedním z nich je osobní bankrot (oddlužení).
To byl "náš" případ. Majitel domu na sebe vyhlásil osobní bankrot. Takový člověk pak nemusí splatit celou dlužnou částku. Ale aby mohl splatit alespoň část svých dluhů, jeho majetek se dostane do insolvenčního řízení a nabídne se k prodeji.
Majetek se pak prodává lehce pod cenou, ale protože všechno má svý mínusy, tak i tohle si žádá menší oběť. Prodej v insolvenci je totiž běh na delší trať, než běžná koupě nemovitosti. A kromě toho, že to časově trvý dýl, je s tím taky větší papírování a občas jsou problémy s majiteli nemovitosti, jelikož jsou vlastně nucený prodat svojí střechu nad hlavou a kolikrát se s nima fakt těžko spolupracuje. Dost často se taky stává, že se z nemovitosti prostě nehnou. A i když už je třeba nemovitost oficiálně vaše, nemůžete je jen tak vyhodit na ulici. A zase se to táhne.
(https://www.pexels.com/photo/u-s-dollar-bills-pin-down-on-the-ground-164474/)
Další den jsme teda volali makléřce, že máme o dům zájem, a že bysme chtěli uskutečnit prohlídku. Paní se na chvíli odmlčela a pak řekla, že to bude muset domluvit s majiteli, ale že prohlídka určitě bude.

O pár dní později stále nic. Žádný hovor, žádná sms, žádný email. Prostě nic.
Tak zvedám telefon zase já a volám makléřce. Z její strany se ozývalo takový to zdlouhavý "Nooooo,..." a "hmmmmm" a já už byla smířená s tím, že barák nebude. Začalo se totiž dít přesně to, o čem mluvila paní J.
Majitelka domu schválně nebrala telefon, a když ho zvedla, nedokázala říct přesný datum a čas, kdy by svolila k prohlídce domu.

Naštěstí v insolvenčnim řízení hraje roli ještě jedna větší postavička a tou je insolvenční správce, který za dlužníky operuje. Podepisuje za ně smlouvy, jedná s realitkou a s kupujícími a má v pravomoci i to, vyřadit dlužníky z insolvence, pokud nebudou spolupracovat. A tím jim zatnout tipec a vlastně jim znemožnit, aby se z těch dluhů nějak snadnějc vyhrabali.
Díky bohu si na ně správce dupnul a během pár dní jsme se na dům jeli podívat.

Na prohlídku jsme samozřejmě nejeli sami, protože stavbám prd rozumíme. Je dobrý si taky připravit spoustu otázek a snažit se na ně získat odpovědi, ideálně se o nich přesvědčit na vlastní oči. Majitelé toho totiž sami od sebe moc nenamluví, když jim najednou v baráku šmejdí cizí lidi, co je "chtějí vystrnadit z baráku."

Když jsme dorazili na místo, makléřka na nás už čekala před domem. Pár prohlídek jsme už předtím absolvovali, takže jsme věděli, jak taková prohlídka vypadá. Jenže nic z toho nebyly domy v insolvenci, takže tahle samozřejmě vypadala uplně jinak.. (Jak jsem řekla, majitelka domu toho zrovna sama od sebe moc nenamluvila, ale odpovědi na naše otázky jsme naštěstí dostali.)
Po prohlídce domu jsme se vydali na zahradu. Ta byla krásná, udržovaná, s gařáží, krásnou pergolou, krbem a udírnou. Všude byly stromky, keře, kytky a klid. Nádhera.

Byl červenec 2017, my zavolali makléřce, že to berem. Během pár dnů jsme podepsali rezervační smlouvu, složili rezervační poplatek a teď se to mohlo rozjet.
(Photo by rawpixel.com from Pexels)
No, ale ono se to začlo spíš loudat.. 
V dalším článku shrnu všechny ty schůzky a papírování, co jsme museli oběhat. Všechny ty nervy, který jsme ztratili. Všechny ty kapky potu, co z nás tekly. A všechny ty nadávky, co nám běžely hlavou..

Protože vědět tohle dopředu, asi bych se na to z vysoka vyprdla.


Nejdřív jsem nechtěla psát vůbec nic. Jen sem hodit pár fotek a nazdar.
Ale pak se mi stala dost pitomá věc, tak proč se o ní nepodělit.

Bydlíme teď na vesnici, takže vyjdu z baráku a za pět minut se procházím polema a loukama. Což je skvělý nejenom proto, že miluju přírodu, ale konečně ty moje hafany nevenčím v ulicích mezi barákama a štěkajícíma psama.
Jde totiž o to, že maličkej zvládá chůzi bez vodítka a přivolání skvěle, ale ten velkej prostě občas venku vypne mozek a pokud pro něj nevymyslim zábavu, a nechám ho jen tak se venčit, přestane mě vnímat.
Takže teď konečně máme prostor učit na procházce chůzi na volno a přivolání.

A co se teda stalo?
Všechno nám šlo krásně. Nosím s sebou na procházku jeho oblíbenou hračku a plno dobrůtek, takže cvičíme stylem, že když zvládne jít chvilku sám, bez vodítka a přijde na povel, čeká ho skvělá odměna. Nějakou dobu jsem to s ním zkoušela po chviličkách, pokaždý supr výsledek, vždycky přiběhl hned na první zavolání a díky bohu, že jsme nepotkali žádný zvíře. Ani pitomýho motýlka, nebo včelu. To je totiž přesně ten moment, kdy můj pes vpíná a začne bláznit.
Asi po 50 metrech, kdy šel opět na vodítku, jsme se ocitli na hranici mezi polem a loukou. Představila jsem si, jakou bych měla já radost být psem, kdybych se tady mohla proběhnout. "Tak ukaž, já tě zas na chvíli pustim." A přesně v tom okamžiku, kdy jsem odepnula vodítko, z vysoký trávy asi půl metru od nás vyletěl pták. A mě zdřevěněly nohy. Ten můj trouba samozřejmě vypnul mozek, přestal mě vnímat, vypálil za ptákem a Míšo řvi si jak chceš.
Mě už v tu chvíli začaly lítat hlavou designy létáčků a inzerátů, že se nám ztratil pes. Ještě asi půl minuty jsem se na něj snažila volat, ale dost marně. Hon na ptáka byl rozhodně větší zábava než nějaký "Ke mně".
Hafan byl už asi 100 metrů ode mě, když mi cvaklo. Když se rozběhnu za ním, bude ještě víc utíkat a myslet si, že si hrajeme. A tak jsem začala utíkat na druhou stranu. Voilá, léčka zabrala. Mikko se asi zděsil, že mu uteču i s hračkou, nechal ptáka ptákem a přiběhl ke mě. Připla jsem mu vodítko a nastal další problém. "Doprčic, kde je zas ten malej?" Volám na něj. Nic. Rozhlížim se. Nic. Volám znova. A najednou se z tý vysoký trávy na louce vynořila malá, černá, chlupatá koule. Holt mám fakt malýho psa, že se mi ztratil i v trávě. :D Nakonec z tý trávy teda doskákal k nám a šli jsme dál. Příběh končí happyendem. A já mám teď na chvíli od výletů do přírody radši pauzičku.

A tohle je třeba pro ty, co se do přírody jen tak nedostanou, a přírodu jim připomínají jen květináče za oknem. :)